Skutečné pokračování pohádek "O střídavé péči"

Skutečné pokračování pohádek "O střídavé péči"

Žila byla jednou jedna rodina, máma, táta a dítě. Rodiče se ale přestali mít rádi a začali se rozvádět. Proběhlo pár rozvodových bojů, hlavně o dítě, rodiče se nakonec nějak domluvili nebo jeden z rodičů, předpokládáme že otec, vyhrál a nakonec soud rozhodl o střídavé péči. Tím boje rodičů navždy skončily, proběhl rozvod a všichni žili šťastně až do smrti. A pohádky je konec...

 

´Tímto způsobem jsou veřejnosti předkládány názory na střídavou péči, která je teď zrovna moderní. Pravda ale je taková, že svatbou nebo rozvodem pohádky končí, ale příběh pokračuje dál. Rozsudkem o střídavé péči příběh nekončí, ale začíná... (Tak mě napadá, jak asi pokračovala pohádka  O Popelce?) A jak tedy pokračuje naše pohádka O Střídavé péči?

 Někteří lidé si myslí, že ať se na střídavé péči rodiče dohodnou nebo je střídavá péče nařízená soudem, je život s ní rájem na zemi pro děti i pro rodiče. Všechny spory se jako zázrakem urovnají, rozhádaní rodiče se na sebe začnou usmívat a začnou si zase hrát na rodinu, dítě bude s radostí balit každý týden svůj kufřík a nebude se moci dočkat dalšího stěhování. Realita je ale jinde.

Začneme situací, kdy střídavá péče vycházela z dohody rodičů. Buď se rodiče dohodli rovnou nebo jeden druhého "zpracoval" a ten na to postupem času musel přistoupit. Lepší varianta pokračování je ta, že oba rodiče souhlasí se střídavou péčí i nadále a střídavá péče jim vyhovuje. Oba mají dost času pro sebe a dítěte si také hodně užijí. Možná to může nějakou dobu fungovat, ale protože jsou to rozumní a vyrovnaní lidé, časem si najdou nové partnery a založí rodiny. A nastává problém. S novým partnerem a novým dítětem se vytvoří nová úplná rodina, do které původní dítě najednou nějak nepatří. Oba rodiče mají cestující dítě pořád rádi, ale už dělí život na ten "normální" naší rodiny a na ten "zvláštní", když je tady na návštěvě dítě. Protože to pokaždé po pár dnech odjede, rodič při nejlepší vůli nemůže dítě zařadit do "normálního " života rodiny.

I v případě, že matka se střídavou péčí až tak moc nesouhlasí a špatně nese, že nemůže mít svoje dítě doma, musí časem i ona začít život takto dělit, už jen v zájmu zachování vlastního duševního zdraví. Nic jiného jí nezbyde, než se smířit s tím, že dítě už "doma" nemá a že do běžného života její rodiny už prostě nepatří.

Ve výsledku to vypadá tak, že dítě je všude "na návštěvě", i když většinou vítané. Každý z rodičů to může cítit tak, že dítě má vlastně v péči ten druhý, zatímco u mě je jen 14 dní v měsíci na návštěvě. Z toho vyplývají problémy s vyřizováním důležitých věcí kolem dítěte, protože každý spoléhá na to, že se o to postará ten druhý. Ten druhý má také vychovávat, takže dítě potom není vychováváno vůbec. Vždyť co kdyby k nám potom nechtělo?

Katka:
Znám patnáctiletého kluka, který po pěti letech střídavky má pocit, že neví, kde má vlastně domov, že se oba rodiče jen těší, až se ho po dvou týdnech zbaví, aby mohli s novými partnery (a případně novými dětmi) podnikat všechny ty úžasné věci (výlety, hory, dovolené), na které ho s sebou neberou. Bohužel rodiče tohoto kluka sklouzli do modelu - užívám si, když tu není. Ač obě (dnes již samostatné) rodiny jezdí dvakrát do roka na dovolenou (v létě moře, v zimě hory), kluk na dovolené nebyl celých pět let, protože vždycky jeli, když ho měl "ten druhý" - bylo to levnější.... 

Námitka:
 Ohledně toho Vámi zmiňovaného chlapce.. Pokud má takové rodiče, kteří jsou rádi, že se ho po týdnu zbaví, tak je otázkou, jak by to vypadalo, kdyby byl v trvalé péči jen jednoho z nich. Domnívám se a vidím docela pravděpodobné, že by u jednoho z rodičů došlo k úplnému odcizení, u druhého pak ještě k zásadnějšímu zhoršení kvality péče.. Zdá se mi, že rodiče totiž v tomto případě nestíhají nebo nechtějí, pokud by dítě měl jeden z nich pořád, neodpočne si. Kluk už by možná byl na ulici nebo v ústavu..

Katka:
Tohle se nedá posoudit. Oba rodiče prohlašují, jak kluka milují a materiálně mu vlastně nic nechybí. Jen to citové zázemí. Oni si zvykli, že půl měsíce je kluk pryč, naučili se žít bez něj a zařídili si život tak pohodlně, jak to jen šlo. Vlastně by se dalo říct, že oba rodiče uvažují stylem - v péči ho má on a já si ho na čtrnáct dnů v měsíci půjčuju.
Možná máte pravdu a kluk by na tom byl hůř než je, možná tu pravdu nemáte. Možná by se matka/otec "smířila" s faktem, že kluk patří k ní/k němu a bral/a ho za normálního člena smečky. Takhle to nefunguje.
Že by se druhému rodiči odcizil, vidím jako zcela jisté. Bohužel, zdá se mi, že se takhle odcizil jaksi oběma

To dítě, které má štěstí, si pomůže tak, že se nastěhuje na internát nebo jinam, kde si založí domov a k rodičům už jezdí opravdu jen na návštěvu. A konečně se má kam vracet. Děti, které štěstí nemají, žijí ve vzduchoprázdnu (cituprázdnu) a časem si náhradní domov najdou třeba v partě ve squatu.

V 15ti jsem si vydupala internát, protože už jsem to nemohla dál vydržet. Můj domov pak byl pokoj na intru.

Kritická je také situace, kdy při dohodnuté střídavé péči dítě samo s ní nesouhlasí. Protože rodiče ano, dítě získá pocit, že na něm nikomu nezáleží, nikoho nezajímají jeho pocity...

I při dohodnuté střídavé péči mohou přijít problémy, které nikdo nečekal. Dítě má logicky nepořádek ve věcech, připravuje se do školy nerovnoměrně, zhorší se mu prospěch... Rodiče jsou překvapeni a obviňují jeden druhého, případně dítě.  A přijdou další problémy, se kterými si rodič neví rady, protože do doteď zařizoval ten druhý. Hezky je to shrnuto v tomto pořadu:

http://jedendomov.cz/komentare/74-porad-rodina-a-ja

I v případech, kde žádné problémy nenastanou, to začne časem vadit samotnému dítěti. I ta nejlepší střídavá péče potom dopadá tak, že si dítě v určitém věku samo zvolí, kde chce teď opravdu bydlet a rozumní rodiče to respektují.

_______________________________________________________________________________

Další situace je pak střídavá péče nařízená soudem. Pokud dochází k boji o střídavou péči, bojuje většinou otec proti odporu matky. Podle našeho názoru matka mívá k odporu nějaký pádný důvod, ať už pravdivý nebo je sama přesvědčená o jeho pravdivosti a o tom, že střídavá péče dětem z nějakého důvodu ublíží. Vzniká situace, kdy matka se dále snaží střídavou péči zrušit, soudně, přes OSPOD, i přes dítě. Na druhé straně je otec, který je na matku naštvaný za to, že si dovolila se s ním rozejít, za další věci, střídavou péčí se chce jen mstít, takže také navštěvuje OSPOD, soudy a přesvědčuje dítě o své pravdě. Častá je situace, kdy oba rodiče berou střídavou péči jako prozatímní stav, pomocí kterého se jim podaří dítě získat do výhradní péče.

Výsledkem je katastrofa, kdy u každého z rodičů slyší "tady jsi opravdu doma, tady je to lepší, řekni jim, že chceš bydlet jen tady, už zase musíš jít z domu pryč, určitě se ti bude stýskat, kdyby ti tam ubližovali, hned mi řekni..." A toto slyší dítě na obou stranách.

Nebo naopak, druhý rodič ten týden neexistuje, nemluví se o něm, dělá se, jako by nebyl. V ještě horších případech, ale bohužel skutečných, neexistují ani kroužky zaplacené druhým rodičem, obědy zaplacené druhým rodičem, oblečení od něj, knížky, hračky atd. A pro jistotu neexistuje ani výchova podobná výchově druhého rodiče. Umíte se vžít do takové situace? U dítěte, které se teprve citově, psychicky vyvíjí, to zanechá nesmazatelné škody na jeho duši a ovlivní to celý jeho další život.

Takové pokračování střídavé péče je vlastně nekončící soudní spor, kdy každý (případně alespoň jeden) z rodičů podává opakovaně návrhy na zrušení střídavé péče a na svoji výhradní péči, oba rodiče uvádějí všemožné důvody, co ten druhý dělá špatně a čím dítěti škodí. Rodiče mohou chodit téměř týdně na OSPOD, kde popisují příběhy o tom, jak je dítě nešťastné. ( A nepochybujeme o tom, že nešťastné skutečně je.) Dítě skoro každý týden chodí s každým z rodičů zvlášť ke dvěma odlišným psychologům, kteří mají dokázat, že dítě má být v péči právě tohoto rodiče. Probíhají trestní oznámení, která na sebe podávají rodiče navzájem, pro pomluvu, pro zanedbání péče, ohrožování mravní výchovy, napadání, násilí. Probíhají soudy o to, co má jídat dítě k večeři, v kolik hodin má chodit spát, do jakých kroužků má chodit apod.

Uprostřed toho všeho je dítě. Dítě, které se už ani necítí být člověkem, ale pouhou věcí, která kam se postaví, tam je. Dítě bez vlastního názoru, protože ten stejně nemá žádnou hodnotu. Musí ale nějak přežít. Přežívá pomocí kliček, lží, přetvářek a manipulace. Tento vzor chování, bez kterého se neobejde, si nese i do dalšího života..

Že s takovou střídavou péčí nesouhlasí, nemusíme snad ani připomínat.

Chceme upozornit, že s případným nárůstem případů se soudně nařízenou střídavou péčí bude takových kritických případů přibývat. Máme dost soudců na to, aby mohli řešit, co má mít dítě k večeři? Podle našeho názoru nemáme. S nárůstem takových případů se hodně prodlouží i čekací doba na jakékoliv soudní řízení a doplatíme na to všichni. I ostatní lidé se totiž potřebují někdy o něco soudit. Nehledě na to, že lidé, kteří takto vyrostou, budou tvořit další generaci dospělých lidí, která bude ovlivňovat chod našeho státu, a svoje zkušenosti budou předávat zase svým dětem. Potřebujeme, aby i další generace byla duševně zdravá.

Proto chceme apelovat na rodiče, aby když už se na střídavé péči dohodnou, dohodli se také o tom, které místo předloží dítěti jako jeho domov a které jako návštěvu. Pro jeho další vývoj je to velmi důležité.

"Psychologové se shodují v tom, že je pro dítě lepší vybrat jeden domov, s tím, že dítě by se mělo vždy vracet do jednoho domova, bude mít jednu školu, jedny kamarády.
Dále psychologové sami upozorňují, že pro dítě je velmi náročné, aby mělo tzv. dva domovy, a s tím souvstažně dvoje hračky a podobně. Takové prostředí má na dítě neblahý vliv do budoucna, kdy bude mít samo velké potíže budovat jeden domov, jedno zázemí, vytvářet klidné prostředí a nebýt sám zmatený a rozpolcený."

A chceme apelovat na soudce, aby v případech rozhádaných rodičů, rodičů, rodičů, kteří se liší způsobem výchovy, nebo kde došlo k rozchodu rodičů kvůli neshodám o výchově dětí, aby nerozhodovali o střídavé péči. Stojí na tom budoucnost náš všech.

Na závěr se zkusíme vrátit k pohádkám ze začátku článku. Jak vlastně pokračovala ta pohádka O Popelce? Mohla by dobře a plynule pokračovat zrovna pohádkou O střídavé péči. Až na to, že teď už se nám z pohádky stává thriller...