Střídavá péče očima těch, kterých se to nejvíc týká

Střídavá péče očima těch, kterých se to nejvíc týká

Chci někam patřitO střídavé péči koluje spousta názorů a argumentů. Na stránkách propagujících střídavou péči je spousta spokojených rodičů, tvrdících, jak je to úžasná věc a jak jim to všem vyhovuje. Tvrdí, že děti jsou ve střídavé péči šťastné. To je ovšem názor rodičů, případně lidí, kteří nemají se střídavou péčí žádnou osobní zkušenost. Ale zeptal se někdy někdo dětí?

Děti ještě nemají zkušenosti a mohou se rozhodovat jen podle momentální situace. A tak se může stát, že pod vlivem momentální situace, případně pod vlivem jednoho rodiče se dítě "samo" rozhodne do střídavé péče jít. Někdy je to jen pod vlivem jednoho z rodičů, který dítěti vysvětlí, jak moc by trpěl, kdyby dítě řeklo NE střídavé péči, ale může se i stát, že se dítě opravdu nemůže rozhodnout, má silně vyvinutý smysl pro spravedlnost, který nadřazuje i svému životu.

V průběhu střídavé péče může některým dětem vyhovovat, že některé zákazy a povinnosti platí vždy jen týden, že má dvojnásobné kapesné, že většinu věcí, které si přeje mít, také dostane. Komu by se to nelíbilo? A  pod vlivem takových výhod si nevšimnou nebo prostě hodí za hlavu nevýhody, které se v dané situaci jeví jako bezvýznamné.

Skutečně se nad tím může zamyslet jen dospělý člověk. Člověk, který se ohlédne zpět a řekne si, jak jsem to vlastně žil? Mám skutečný domov nebo se stal domovem až byt, pokoj, ve kterém bydlím ted? Kde jsem doma a kde na návštěvě?

Někteří lidé se neumí takto ohlédnout, jen nerozumí tomu, proč se jim v životě moc věcí nedaří. Proč nemám žádné kamarády, proč mi každý říká, že všechny jen využívám? Já to přece tak nechci! Proč nedokážu dostudovat, resp. nejsem úspěšný v zaměstnání, nedokážu dotáhnout projekty do konce?  Proč neumím dokončit započatou práci? Proč ukončuji každý vztah ve chvíli, kdy začíná přerůstat v něco vážnějšího? Čeho se bojím? Proč jsem pořád jednou nohou "na odchodu", ze vztahu, z práce, z bytu?

Tito lidé pak obcházejí psychology, léčitele a další odborníky zabývající se duší a snaží se pochopit, kde je chyba a jak změnit svůj život. Příčin může být více, ale jednou z nich může být i prožitá střídavá péče, zvlášť když je nařízená u dvou lidí, kteří si její pomocí vyřizují svoje porozvodové msty.

Propagátoři střídavé péče nemají většinou velkou schopnost empatie, tedy vcítění se do pocitů druhého člověka a berou vše podle sebe a svého současného pohledu na svět.Tvrdí, že je smutné, když je pro dítě důležitější oblíbená hračka, postýlka, nádobí k snídani atd., než vztah k rodičům. Tvrdí, že právě jejich dítě takové není, jejich dítěti je jedno, kde je, hlavně když je s jedním z rodičů. Asi už zapomněli, jaké to bylo, když byli malí a potřebovali oblíbeného plyšáka ve chvíli, kdy je něco bolelo, večer za tmy v postýlce vidět obrysy známých předmětů kolem sebe, asi zapomněli, jak potřebovali vyprávět popadesáté stejnou pohádku stejným způsobem a běda, když jedno slovo bylo řečeno jinak. Když potřebovali úplně stejný uspávací rituál každý den, se stejným pohlazením a stejnými slovy na dobrou noc, když potřebovali ráno vždycky pít kakao ze svého hrníčku s krtečkem a žádný jiný nechtěli ani vidět. Protože ty rituály, oblíbené hračky vždycky na svém místě, postýlka apod. opravdu patří k životním potřebám dětí, aby se mohly v pohodě vyvíjet a vyrůstat v sebejisté lidi.

Pánové by si měli představit, jak by jim bylo, kdyby jednou ráno vstali jako vždycky a zjistili, že nevyšlo slunce, že v červenci mrzne, že je tráva červená. To jsou totiž zase naše rituály, nás dospělých lidí, které potřebujeme k životu a také musí být vše "na svém místě". Každý je potřebuje. Znamenají pro nás stejnou jistotu jako pro dítě ta pohádka, která každý večer končí uplně stejně jako včera a před týdnem, jako stejný hrneček k snídani.

Už slyším argument, že přece taky jezdíme na chalupu nebo na dovolenou a našim dětem to nevadí. Větším asi ne, ale živě si pamatuji, jak jsme jezdili na dovolenou s narvaným autem, kde jsme táhli pro dítě JEHO peřiny do postýlky, JEHO plyšáky, JEHO nádobí, JEHO hračky. Protože jsme věděli, že to, že tam někde s ním budeme i my, prostě nestačí. Ano, my máme takové "materialistické"děti, a sami jsme nebyli jiní, jen je potřeba si to umět přiznat.

Nehledě na to, že dítě jelo s námi, se svými lidmi, kteří s ním sdílejí domov, vezli jsme s sebou JEHO styl výchovy, JEHO jistoty, co je dobře a co je špatně, JEHO denní režim, na který bylo zvyklé.Nic z toho si dítě ve střídavé péči s sebou vzít nemůže.

Navíc na dovolené nikdo netvrdí dítěti, že tady je doma. Doma je prostě doma a ne na dovolené nebo na návštěvě. Jaký asi má život člověk, který prožil dětství ježděním z jedné návštěvy do druhé? Lidí, kteří si to v naší zemi mohou říct a zpětně se podívat, není bohužel (nebo bohudík) mnoho. Kolik jich bude muset být, aby je někdo slyšel? Na žádném z webů propagujících střídavou péči není ani jeden z nich. Jsou tam jen rodiče, kterým to může vyhovovat. U nás rádi dáme prostor každému, kdo k tomu má co říct. Budeme rádi, když se ozvou. Na žádném z propagujících webů nedostali tito lidé slovo. U nás ano.Tady jsou:

(Názory jsou sebrané z různých internetových dikusí, např. modrykonik, rodina, doktorka. Lidi, kteří toto vypověděli, už nemáme možnost kontaktovat, kdyby někdo z nich byl proti zveřejnění na našich stránkách, ať se prosím ozve.)

Střídavá péče je i při sebelepší spolupráci rodičů typická dvoukolejná výchova, před kterou odborníci už léta varují. Mohla jsem to sledovat u svého manžela (nar. 1943), který byl vychováván stylem: táta mu řekl "neposlouchej mámu, je blbá, já ti koupím kolo". Od mámy zase slyšel: "neposlouchej tátu, já ti koupím dort". Následky takové výchovy si nese dodnes. Střídavá péče vyhovuje spíše rodičům (převážně otcům), ale není to ideální řešení. Jestliže rodiče chtějí střídavou péči, stěhovat by se měli oni a ne dítě. Z médií je znám případ 16letého mladíka, který na kolenou prosil psycholožku, aby se už nemusel stěhovat od matky k otci. Uváděl, že je mu jedno, u koho bude, jen aby to stěhování přestalo, že to psychicky nezvládá. Je mi dnešních dětí líto a jsem ráda, že jsem trávila dětství v době, kdy takové experimenty neexistovaly (40. a 50. léta). Rovněž moje děti těmto "zásahům" unikly. Bude asi ještě nějaký čas trvat, než odborníci přijdou na to, že střídavá péče není to pravé ořechové, odnesou to ale děti, které tím projdou a kterým to nevyhovuje (protože domov je vždycky jen jeden).

__________________________________________________________________________________________________________________

 

Prožila jsem to střídání domovů. NEMĚLA jsem dvoje zázemí, neměla jsem ani jedno. Střídala jsem nejen pravidla, ale i "domov". Vláčela své milované věci v báglu, věčně někde něco hledala, co jsem si myslela, že jsme si vzala s sebou. Můj domov se smrskl na batoh. Musela jsem respektovat nejen rozdílná pravidla, a le i to, že věci leží někde jinde. A předpokládalo se, že když tam bydlím, tak to přece vím, ne? A když jsem chtěla jezdit na kole, tak jsem si ho musela nejdřív od druhého rodiče přivézt, když se mělo jet na výlet, tak jsem to potřebovala vědět tři týdny dopředu, protože batoh byl zrovna "u mámy" atp.

Původní model byl, že jsem žila v původním bytě a rodiče se střídali. To střídání pravidel nebylo tak hrozné, v tom podstatném se shodovali a ty rozdíly byly lehce k zapamatování. Vydrželi to asi rok. Pak už to nešlo kvůli financím a kvůli jejich novému životu. V 15ti jsem si vydupala internát, protože už jsem to nemohla dál vydržet. Můj domov pak byl pokoj na intru.

 

 

Z vlastní zkušenosti vím, že schizofrenní život ve dvou světech, které se nikdy nepotkají, je pro dítě neúnosný. Trpěla jsem tím bez ohledu na to, že rodiče neměli střídavou péči. Cítila jsem to např. tak, že jeden víkend MUSÍM věnovat otci, druhý matce a až ten třetí mám sama pro sebe... Paradoxně se to vyřešilo až tehdy, když jsem si založila vlastní domov, vlastní útočiště (a že to bylo brzo - v 17ti letech). Za nezávislost jsem zaplatila např. tím, že jsem celá VŠ studia absolvovala při práci - což byla opět schizofrenie..

 

Ptali se tě rodiče, jestli to tak chceš?)

 

Ptali, ale až po delší době. V první chvíli byla střídavá péče asi dobrý kompromis, já jsem zůstala doma a rodiče se střídali. Pak najednou začaly problémy a rodiče to řešili mezi sebou. Na můj názor došlo, až když jsem chtěla internát. Teprve pak jim oběma došlo, že se mi to taky nemusí moc líbit. Já jsem nikdy nebyla rebel, byla jsem "tiché, poslušné dítě" a nikoho nenapadlo, že to může být taky proto, že jsem nešťastná. Pak se vzájemně obviňovali a já jsme si vymohla internát.
Moc se nestýkám ani s jedním a svým dětem bych tohle nikdy neudělala. Pevně doufám, že ani k tomu u nás rozvodu nedojde.

___________________________________________________________________________________________________________________

 

Ve svém dospělém životě jsem se párkrát ocitla v situaci, kdy jsem pendlovala mezi několika místy, přičemž nebylo zjevné, kde mám v tu chvíli to doma. Strašně mě to vysávalo, cítila jsem se vykořeněná. Co to musí dělat s psychikou dítěte? (Mě by to totálně složilo, ještěže za mého mládí tohle nehrozilo.) Jinak, kolik z vás pendlovalo mezi bytem a chatou - chalupou? Ač jste to tam třeba milovaly/i a pobývaly/i tam pravidelně, vsadím se, že jste měly/i jasno v tom, kde je doma.

 

____________________________________________________________________________________________________________________

 

JÁ JSEM ROK ŽILA STŘÍDAVĚ A NIKOMU TO NEPŘEJI. JE TO NÁROČNÝ, NIKDY NEVÍTE KAM PUJDETE.  ŽÁDNÁ JISTOTA. NEMUŽETE SE OBLÉCI DO TOHO, CO SE VAM LIBÍ, ALE CO VAM PŘIDĚLÍ, HRAČKY, VĚCI, OS. POTŘEBY. A CO KAMARÁDI !! ??? HROZNÝ. PRVNĚ SI TO MUSÍ VYZKOUŠET DOSPĚLÍ A PAK AŤ ŘEKNE, ALE NE TÝDEN MINIMÁLNĚ ROK.

____________________________________________________________________________________________________________________

 

 

Tak toto je něco pro mě, střídavá péče... Jsem jedno z prvních "střídajících se" dětí v ČR (prý všichni nám to tvrdili ) a do dnes jí nenávidím. Ono je to hezké že dítě "má" oba rodiče, ale taky má pěkný bordel v hlavě! Ten kdo nezažil, si vůbec nedovede představit, co to je, každou neděli si sebrat věci do batohu a na týden se přestěhovat (alespoň jsem nemusela měnit školu, ale i to je jen malá útěcha). Nakonec dítě to dělá jen ze strachu, aby nezklamalo některého z rodičů a zvlášť když jedna rodina tu druhou uráží a schazuje. Že to může fungovat, když rodiče nejsou schopní komunikovat, jo může, ale jen z pohledu rodičů... Když se to u nás začalo rozes... , tak jsem byla malá, když se to dosr... tak mi bylo něco přes osm, chtěla jsem být s tátou a jasně jsem to řekla sociální pracovnici pokaždé když se mě ptala a jak to dopadlo (???) ta paní která má údajně hájit potřeby dítěte se zachovala jako matčin advokát a bez jediného začervenání lhala o tom co jsem jí řekli. Ten pitomej přežitek, že dítě má být za každou cenu s matkou je na dvě věci. Doma jsem brečela a prosila tátu, ať něco udělá, že chci zůstat s ním, tak udělal co mohl (díky mu za to), bylo další stání a další až nakonec odklepli střídavou péči, protože je to prý lepší (ha, ha...). Čím jsme byli starší, tím více jsme si ji začali upravovat dle svého. Pak proběhlo další stání, měli jsme v hlavě bordel, do spokojenosti daleko a to jen kvůli přežitkům. Nakonec to dopadlo tak že přišlo předvolání, že se máme jít vyjádřit prímo k soudu, tak jsem šla, řekla jsem jim že už jsem plnoletá a tudíž už se o mě nejedná, jeden brácha šel k tátovi (bylo mu čtrnáct) a druhej k mámě (šestnáctiletej). Co bych dala za to kdyby nás hned ze začátku někdo poslouchal a hájil naše práva, tak jak má v popisu práce. Nemuseli jsem projít tím co sice "funguje" ale je naprosto příšerný... Má dětská idea o tom, že když spolu dva mají děti tak by se měli umět dohodnout, vzala za své už dávno, teď už vím že když jeden nechce tak to prostě nejde. Ale ti co tu objevují něco, o čem vědí jen z příruček a soudních nařízení, by mohli otevřít oči ze své omezenosti a zkusit se na to podívat z pohledu dítěte, které není jen kapitola v příručce. V určitém věku je myslím dítě dost staré na to, aby si řeklo u kterého z rodičů chce být a ten by mu neměl bránit v kontaktu s tím druhým (a tím nemyslím jen víkend jednou za čtrnáct dní)! To, že jeden zakáže dítku i jen mluvit o tom druhém, protože se cítí uražen, zhrzen atd. to není až takovej trest pro toho rodiče, ale je to očistec pro to dítě, jako kdyby už z toho rozvodu nebyl dost paf a pak ještě tohle...! Stačí tak málo, jen mluvit s dětma o tom co chtějí a potřebují... Je to o mnoho úspěšnější a levnější než chodit s právníkem po soudech a jednat o někom bez něj. Děti nejsou věci, které si lze mezi dveřma předávat.
Tak a už končím, protože mi začíná bublat krev a na rtech mám jen nadávky.

Střídavá péče byla hrozná (našim a hlavně tátovi jsem to pořádně dodnes neřekla, protože dělal co uměl, tak nechci, aby si něco vyčítal). Nenávidím jí a moje děti, ať se stane cokoliv, si tímhle neprojdou. Jak píšeš, že když jsou rodiče schopní se domluvit, může to být super, tento názor nějak nesdílím, pokud jsou opravdu schopný se domluvit, tak nevidím problém v tom, aby děti žili u jednoho z nich a dle dohody neomezeně mohli být s tím druhým (takových případů znám jen velmi málo, možná jeden nebo dva ).
Těžký je kde co, už nemá cenu se tím nějak zatěžovat, je to pryč a já mám rodinu a jsem šťastná, jediné, co mě momentálně drtí, že něco podobného se může odehrát znovu u sourozenců...

Negativní následky, no těžko říct, protože už dávno jsem se rozhodla, že se na tuto situaci nebudu vymlouvat, protože je to alibismus, takže teď momentálně ne, ale když toto bylo v plném proudu, tak ano, měla jsem problém a ne jeden, které se tak pěkně kupili, ale o podrobnostech asi ještě ne tak veřejně, protože jak říkám je spoustu věcí které z rodiny ví jen málo kdo a nerada bych aby se tím už někdo trápil.

_____________________________________________________________________________________________________

Jen z vlastní zkušenosti vím, že pro mne byla střídavá péče mých rodičů noční můrou několik let. Neměla jsem žádné pořádné kamarády, stále jsem byla 's batohem na cestách', nikde pořádnou rodinu a to i přes to, že se oba rodiče mooc snažili. Naštěstí to otec po několika letech vzdal (našel si jinou ženu a udělal jiné dítě a já pro něj v ten okamžik přestala existovat!?), ale to je zase jiný příběh.

Samozřejmě, že je nejlepší, když se rodiče nerozvedou, ale ono vidět a slyšet denně hádky a hrubosti otce vůči matce pro děti také není nic pěkného. A pro 7-mi leté dítě není nic příjemného balit si každý týden věci a kamarádům říkat, že se teď týden neuvidíme, nepůjdeme s nima na kroužek a pak zase jo.... Vlastně z té doby nemám pořádnou kamarádku, jelikož jsem byla vždy všude jen napůl. Nakonec pro mne bylo 'lepší', když se na mne otec vykašlal (samozřejmě jsem to nesla hodně těžce, měla jsem ho moc ráda), ale konečně jsem byla doma a mohla jsem mít kroužky pravidelně, plánovat si něco na příští týden,.... jen škoda, že už se toho táta účastnit nechtěl.

____________________________________________________________________________________________________________________

 

Střídavá péče je svinstvo.
Jsem obětí střídavé péče a varuji všechny rodiče, aby si něco takového rozmysleli.
Nikdy jsme s bráchou nevěděli, kde je skutečný domov, nikdy jsme ho neměli, jen jsme se pořád idiotsky stěhovali jak z hotelu do hotelu. Rodiče se dneska diví, že už jsme je jako dospělí odepsali. Ale mohou si za to sami, protože střídavá péče je nejpohodlnější právě pro rodiče, nikoli pro děti. Každý rodič má pak hromadu volného času a zároveň pocit, že má s dítětem kontakt. My jsme ale postrádali mámu ve chvílích, kdy nám bylo těžko a to je přece u dětí normální. Domov je jen jeden, přirozeně to bývá u mámy, i když mohou být i výjimky. Zeptejte se svého dítěte, kde chce žít a podle toho se říďte, abyste toho pak nelitovali.
Vám všem, co tohle řešíte, držím palce.

____________________________________________________________________________________________________________________

 

 

 

Ze zkusenosti z okoli (pracuji ve skautskem oddile) mohu rict, ze stridava pece muze fungovat pouze v pripade, ze se rodice jsou ochotni domluvit, jak budou dite/deti vychovavat, coz je bohuzel spise rarita.

____________________________________________________________________________________________________________________

 

 

 

Opravdu se musí každý případ posuzovat individuálně. Naši po rozvodu vůbec nebyli schopni komunikace, otec za nás u soudu hodně bojoval, takže dosáhl střídavé péče, pro mě se sestrou to bylo ale takové malé peklo. Neustálé výčitky, otec: to byste tady nechtěly bydlet pořád? Co vám tady chybí? To vám to vaše matka pěkně zařídila, zase se stěhujete... bla bla bla, matka zas: No, tak si vezměte batůžky a jděte pěkně k tatínkovi, když vám to takhle vymyslel... A samozřejmě oboustranné "vyřiďte otci/matce, to si řekněte otci/matce, to ať vám koupí/zaplatí otec/matka" atd. Někde výše paní Marie píše, jak se rodičům a jejich blbým nápadům postavila a začala se raději balit do dětského domova, než aby si mezi nimi musela vybírat. Já jsem to bohužel nedokázala, tiše jsem u obou trpěla (no, bylo mi sedm...) a chodila co nejčastěji k babičce a dědovi (z matčiny strany, neb otcova matka masírovala taky). No, psychicky zdravý jedinec ze mě nevyrostl, rozhodně nectím svého otce ani matku (ani babičku), teď, když mám vlastní děti, zazlívám jim to ještě víc, místo toho, abych jim po těch letech odpustila. Píšu to asi jako prosbu všem rozvádějícím se, aby dokázali upozadit svoje pochroumané ego a ve vší vážnosti se zamysleli nad tím, jestli je jejich počínání opravdu to nejlepší, co můžou pro své děti udělat...

________________________________________________________________________________________________

 

 

Kateřina: Dobrý den, Marku. Zajímalo by mě, zda jste ochoten na serveru stridavka.cz uveřejnit i zážitky z mého dětství? Od deseti let jsem žila ve střídavé péči a tento model mně jako dítěti rozhodně nevyhovoval. Nutno podotknout, že netrpím syndromem zavrženého rodiče, jak by Vás možná mohlo napadnout. S oběma rodiči vycházím, ačkoli s otcem mám poněkud komplikovanější vztah. Tato skutečnost, dle mého názoru, vychází z našich osobnostních charakteristik. Nic není mnohdy tak jednoznačné, jak se může zdát. Střídavá péče je samozřejmě možností, kterou soud má a je na něm, jak rozhodne. Není to ovšem to jediné a vždy správné řešení. Právě kvůli střídavé péči jsem byla tahána po soudech. Paní sociální pracovnice si mě a mého strašího bratra vzala k sobě do kanceláře na pár minut a tam se nás bezelstně optala, kterého z rodičů máme radši? Tak probíhá odborné zkoumání soudu. Následná střídavá péče, která byla stanovena, byla jedním velkým peklem na zemi. Rodiče spolu nekomunikovali a vše si vyřizovali přes nás, děti. Nenávist prýštila z obou stran stejně a my stáli uprostřed. Díky střídavé péči docházelo k pravidelným konfliktům při předávání. Jedním z mála kladů je skutečnost, že se za jakýchkoli okolností dokážu sbalit na měsíční pobyt během hodiny...
______________________________________________________________________________________________________
Když mi bylo deset a bráchovi sedm let, naši se rozvedli. Máma se odstěhovala s rodinného baráku, který zůstal tátovi a znovu se vdala. Se svým nynějším manželem má dvě malé děti. Tenkrát se u soudu domluvila střídavá péče, bylo to opravdu těžké období, rodiče se spolu nedokázali na ničem domluvit, tak veškerá domluva šla přes nás.
A tak již víc jak šest let každý týden v pátek odpoledne jezdíme sem a tam jako cestovní kufr. Mě bude šestnáct a už nás s bráchou začíná tenhle styl života pěkně štvát. Chtěli bychom aspoň chvíli žít normální život. Taťka nám již kolikrát nabídl, že to záleží jen na nás, ale že by byl moc rád kdybysme byli natrvalo u něj....
----------------------------------------------- 
Vím, o čem mluvíš, taky jsem si každý týden stěhovala kufry od mámy k tátovi, bylo to na pifku, dělám to i teď, když jsem na VŠ - pátek u mámy, sobota u táty. Já jsem si zvykla, i když to bylo hrozný, vždycky jsem někde něco nechala, nemohla spát - než sem si zvykla na novou postel a prostředí, hned sem jela zase do jiný postele a jinýho prostředí.....
______________________________________________________________________________________________________
______________________________________________________________________________________________________

 

Dora
Mám špatnou zprávu. Měla jsem dnes 16 letou dceru od jejích 3 let ve střídavé péči - týden co týden, pak 2 týdny co 2 týdny. Ve 12 letech se jí objevily psychické problémy, které dodnes řeší s psycholožkou dětské kliniky, kam chodí 2 roky pravidelně co 2 týdny a již 3 roky má konzultace s psychiatrem. Ve svých 13 se od otce odstěhovala a je jen u mě, občas k němu chodí. Cítila se vykořeněná, že nevěděla, kde má domov. Má deprese, změnila i školu, je labilní. Sama mě upozornila na banner "střídavka" s tím, že těm rodičům asi napíše své zkušenosti, aby mysleli na dítě, ne na sebe. Kéž bych mohla vrátit čas, u nás to hrubě nevyšlo.

______________________________________________________________________________________________________________

Jsem ve střídavé péči.Moji rodiče bydlí od sebe asi 200km.Každých 14 dní si balím kufry a musím jet,kam mi bylo přikázáno.Předešlý režim mi vyhovoval víc.Byl jsem i mamky a na výkendy a půlku prázdnin sem byl u táty.Nejhorší je,že je rozdíl v učení.Jsem v 6 třídě.Na každé škole se učí jinak.Muj svět se scvrknul do batohu.....Je lepší mít jeden domov než dva.Táta byl fajn,když sem jezdil jenom na víkend.Měl na mně čas.Takhle je přes týden v práci a moc ho nevidím.Spíš je doma jeho druhá žena,kerá byla taky fajn,než sem se tam takhle nastěhoval.Ale být to tak prej musí.Táta a soud rozhodl.Ale mě se nikdo neptal.
_______________________________________________________________________________________________________________
Mám tři kamarády, co prožili střídavku - z toho jeden skončil potom "dobrovolně" v děcáku...
Všichni tři jí svorně nenáviděli. Jich se na názor ale někdo neptal a rodiče k jejich času přistupovali tak, že "na něj mají právo." A třeba jeden vyprávěl, že v podstatě neměl za nic zodpovědnost - když dostal pětku, tak matka seřvala otce při předání, že s ním nepsal úkoly. Když něco provedl, otec seřval matku, že je na něj moc měkká. Pak se trochu vytáhnul a matka ho přecpávala a dělala mu hysterický scény, že ho určitě otec nekrmí...
Bylo mu deset, jedenáct let a pak při předávání začal z nervozity zvracet, protože se děsně bál, že se rodiče zase pohádají, a kladl si to za vinu...
________________________________________________________________________________________________________________
Já znám jedno děvče, asi tříleté, co má střídavku. Celkem chápe, že jednou je u táty a jednou u mámy, ovšem má problém s tím, že nemá nic, co by bylo jako pořád její. Má svůj pokoj a své hračky, ovšem moc v tomhle věku nepobírá, že jsou její, má pocit, že je má vždy jenom půjčené na tu dobu, kdy u toho rodiče je.
Jojo...
_________________________________________________________________________________________________________________
Před čtyřmi lety jsme se rozvedli. Přesto že bývalý manžel se o dceru nikdy nestaral chtěl střídavou péči.
Nechtěl se rozvádět. Absolutně neodhadl to co dítě potřebuje, především pozornost výchovu a zájem. Nějak tak si myslel, že bude s dcerou žít a nic jiného není potřeba. Cena za to že jsem svého bývalého manžela podpořila ve snaze "starat se"o dítě je příliš vysoká." Starat se " si bohužel manžel představoval jako spolužití s člověkem o kterého se zas tak starat nemusí. Dceři bylo v době rozvodu 12 let.
Ve střídavé péči se po týdnu se dcera stěhovala. Stále zapomínala věci u jednoho nebo u druhého, vymlouvala se a úplně jsme nad ní ztratili kontrolu. Měla ve věcech nepořádek. Manžel se o ní nestaral, nepral jí , nekomunikoval s ní a pomalu ani nevěděl kde je. Stačilo mu, že jí má v péči. Začala se toulat po nocích ale on o tom mnohdy ani nevěděl. Vždy když byla u mě věnovala jsem se jí, ale to nestačilo. Rychle si zvykala, že u něj nad sebou nemá kontrolu a zneužívala toho. Navrhovala jsem střídání po měsíci a řadu dalších opatření, jak se situace postupně zhoršovala. Dnes po čtyřech letech má dcera rozvrácenou psychiku, nepořádek, začala s drogami, utíká v noci z domova, lže, krade a manžel konečně přistoupil na to aby byla dcera u mě. Hlavním důvodem bylo to, že kradla jeho přítelkyni věci a on to nechtěl řešit. Bohužel to muselo zajít až tak daleko, aby uznal že střídavá péče prostě nefunguje. Již dva roky argumentuji s neustále se zhoršující situací že střídavá péče není dobrá. Proti tomu se manžel ohrazoval tím, že dceři střídavá péče vyhovuje , což byla částečně pravda, protože v době co byla u něj si dělala co chtěla, nikdo se jí nevěnoval a nikdo jí nekontroloval.Teprve po sérii záškoláctví hrozící 3 z chování a konfliktů s jeho přítelkyní jako by se probudil. Jeden den mi zavolal, ať si pro ní přijedu, že toho má dost a ať je tedy natrvalo u mě. U mě je nyní cca půl roku a škody jsou ještě horší než jsem si myslela, náprava bude těžká a jsem zvědavá jak dlouho potrvá. V podstatě ji nevědomě využil protože měl strach z života po rozvodu. Nasliboval jí jak bude vše skvělé a pak se na ní vykašlal. Experiment se střídavou péčí bych rozhodně nedoporučila.
Co se týče střídavé péče, jsem si zpočátku myslela že je to dobrý nápad. Říkala jsem si že dcera bude mít dvě prostředí dva příklady a že ji to může naopak obohatit.
Dcera mezi námi jezdila jak bylo třeba, měla to cca půl hodiny cesty. Nejhorší bylo ale právě časté stěhování,tím se ztrácí kontrola a z dítěte se stává tulák. Než se v rodině stačí sžít už se stěhuje. Také jsme měnili péči z týdne na čtrnáct dní poté na měsíc, pak na tři měsíce a nakonec jsme se dohodli na půl roce. Myslím si že tři měsíce je minimum aby jste mohli alespoň minimálně rodičovsky působit.Optimální je půlrok. To je doba za kterou se například začínají zakořeňovat návyky. Pokud máte v plánu dítě něco naučit znamená to, že mu to ukážete. Nový zvyk se ale musí zakořenit a upevnit. To ani za týden ani za měsíc nestihnete. Nechápu, jak psychologové mohli něco takového jako je časté střídání doporučit.
V podstatě to totiž vylučuje možnost na dítě výchovně působit. To je důvod proč jsme se nakonec domluvili na půl roce. Delší čas, vede rodiče k tomu aby skutečně přijali zodpovědnost za to jak na dítě působí. Pokud je doba kratší není možné objektivně posoudit čím vlivem situace vznikla. To vede k tomu, že nakonec nemá zodpovědnost nikdo. Na dítě jsou kladeny nároky na neustálé změny životního stylu (balení věcí) přizpůsobování se prostředí a dále je mu umožněno aby dítě samo zneužívalo situace. Když Vám jeden rodič nevypere, za týden to druhý udělá. To se v půlroce stát nemůže. Všichni jsou více konfrontováni se skutečnou situací a zodpovědností ve všech směrech. Všichni zúčastnění pak více vidí vliv obou prostředí, včetně dítěte.
________________________________________________________________________________________________________________
A na závěr hodnocení dítěte, které střídavou péči právě prožívá,dohoda rodičů:

 

Poslechněme si, jak střídavku hodnotí dvanáctiletý Pavel, který už v ní čtyři roky žije v jednom severočeském městě: "Když se moji rodiče rozvedli, byla to pro mne velká rána. Nejdřív se pořád hádali a nějaký čas jsem bydlel s mámou v bytě její kamarádky a tátu jsem skoro neviděl. Pak se ale všechno nějak uklidnilo, a táta, který jako podnikatel hodně vydělává, mámě nabídl, že jí nechá náš starý byt. Sobě koupil jiný o pár stanic tramvaje dál a nabídl mi, ať u něho každých čtrnáct dní bydlím. Nejprve mi to připadalo bláznivé - to mám jako pořád přebalovat kufry? No, vlastně mi je zpočátku balili rodiče a se vším všudy si mě předávali jako balík. Měl jsem pokojík jak ve starém domě, tak i nový u táty, bylo to zvláštní. Ale tím, že jsem pořád chodil do stejné školy a mohl se stýkat s kamarády, jsem si nakonec zvykl. Sice bylo hloupé, že jsme už nebyli pohromadě jako rodina, ale s mámou i tátou zvlášť byl větší klid. Po dvou letech se táta znovu oženil a teď mám i malinkou mladší sestru. Máma je zatím sama, tedy se mnou. Nelíbí se jí, když od ní co čtrnáct dní odcházím, ale nic neříká, a vždycky se těší, až zase přijdu. A já se na ni taky těším. Ale na tátu a na tu jeho rodinu taky. Je to divný život a chvíli trvalo, než jsem si na něj zvykl, a třeba moji spolužáci z normálních rodin mi to vůbec nezávidí, ale já už si nestěžuji a jsem docela v pohodě. Svým dětem bych to ale takhle nezařídil, spoustu energie člověk ztratí cestováním a přeorientováváním se na jeden nebo na druhý domov."

 

"Takže ano, nějak to jde, ale pro svoje děti bych to nechtěl".