Svěřování dětí do péče po rozvodu Střídavá péče? Zločin na dětech!

Střídavá péče? Zločin na dětech!

Svěřování dětí do péče po rozvodu

Odborníci považují střídavou péči za to nejméně špatné řešení starosti o děti po rozvodu. Jsou však na ni čeští muži připraveni? Ani náhodou!

Naše rozvodovost patří k nejvyšším v Evropě a každoroční počet dětí, které ztrácejí jednoho z rodičů, v 90 % otce, je alarmující. Střídavá nebo společná péče rodičů, kterou chce návrh novely zákona prosadit jako rovnocennou moderní variantu péče o děti po rozvodu, však tento problém nevyřeší. Alespoň ne teď a ne v České republice. I muži se musí emancipovat!

Návrh vychází ze západoevropské praxe, kde je do střídavé péče svěřováno velké procento dětí – třeba ve Skandinávii až 40 %. Jenže… Otcové těchto dětí byli povinně na mateřské dovolené! Dokážou a chtějí se o své děti postarat. Nejsou zvyklí hodit je na krk mamince, až už té jejich nebo dokonce své vlastní. Mají tak silně zakořeněné tradiční rozdělení rolí v rodině, že sami o střídavou péči nejeví zájem, přestože současný zákon ji umožňuje a ve většině případů je žadatelům o tento způsob uspořádání rodiny vyhověno! Soud může dokonce schválit střídavou péči i přes nesouhlas jednoho z rodičů. Jenže mužská emancipace ve výchově dětí nedospěla spontánně tak daleko. Většina otců prostě o střídavou péči zájem nejeví, a to žádný zákon nezmění

„V praxi jsem se nesetkala s tím, že by rodiče po střídavé péči volali. Změny lze doporučit, když je o ně společenský zájem, a ne je rodičům vnucovat,“ konstatuje JUDr. Jana Seemanová, právní poradkyně pro sólo rodiče společnosti Aperio. Společnost není na změnu zralá ani ekonomicky. „Drtivá většina rodičů, kteří úspěšně vychovávají děti ve střídavé péči, má flexibilní zaměstnání, které umožňuje rozvrhnout si práci, aby na děti měli více času. Na českém pracovním trhu je však dobře placených flexibilních míst nedostatek,“ dodává sociolog Marcel Tomášek.
Domov může být jen jeden!

Nový návrh zákona pomíjí to hlavní, skutečné potřeby dětí. Ty ze všeho nejvíc potřebují jistotu, že je oba rodiče milují, a zároveň bezpečné zázemí: domov. A ten jim ve většině případů střídavá péče nezajistí. Přesuny z jedné domácnosti do druhé, rozdílné podmínky, třeba i noví partneři rodičů – to všechno představuje jednu nejistotu za druhou. Kde bude mít dítě svou postýlku? Jak to, že u táty může chodit spát o půl hodiny později? A to má dojíždět do školy přes celé město?

Ale hlavně – základní podmínkou střídavé péče je schopnost rodičů se domluvit na spoustě věcí. Kolik čerstvě rozvedených párů to dokáže? „V případě, že neshody postojů a zájmů rodičů jsou výrazné, což bývá po rozvodu většinou, vyvolávají v dítěti obrovský tlak. Představte si, že by dítě trávilo týden u matky a týden u otce: on chce mít ze syna hokejového přeborníka, matka tento názor bojkotuje. V takové situaci je střídavá péče v očích psychologa takřka nepřípustná. Navíc rozvod může být pro jednoho ranou pod pás, může se cítit ublížený a dělat bývalému partnerovi naschvály. Jak by asi reagovalo dítě ve střídavé péči na dennodenní útoky jednoho z rodičů proti druhému, si raději ani nepředstavovat,“ podotýká rodinná psycholožka PhDr. Kateřina Stibalová.
Zdroj:  http://deti.centrum.cz/novinky/2011/3/3/clanky/stridava-pece-zlocin-na-detech/

Zajímavý článek a ještě zajímavější diskuse pod ním. Mimo jiné se v ní objevila  zkušenost další oběti střídavé péče:

"Opravdu se musí každý případ posuzovat individuálně. Naši po rozvodu vůbec nebyli schopni komunikace, otec za nás u soudu hodně bojoval, takže dosáhl střídavé péče, pro mě se sestrou to bylo ale takové malé peklo. Neustálé výčitky, otec: to byste tady nechtěly bydlet pořád? Co vám tady chybí? To vám to vaše matka pěkně zařídila, zase se stěhujete... bla bla bla, matka zas: No, tak si vezměte batůžky a jděte pěkně k tatínkovi, když vám to takhle vymyslel... A samozřejmě oboustranné "vyřiďte otci/matce, to si řekněte otci/matce, to ať vám koupí/zaplatí otec/matka" atd. Někde výše paní Marie píše, jak se rodičům a jejich blbým nápadům postavila a začala se raději balit do dětského domova, než aby si mezi nimi musela vybírat. Já jsem to bohužel nedokázala, tiše jsem u obou trpěla (no, bylo mi sedm...) a chodila co nejčastěji k babičce a dědovi (z matčiny strany, neb otcova matka masírovala taky). No, psychicky zdravý jedinec ze mě nevyrostl, rozhodně nectím svého otce ani matku (ani babičku), teď, když mám vlastní děti, zazlívám jim to ještě víc, místo toho, abych jim po těch letech odpustila. Píšu to asi jako prosbu všem rozvádějícím se, aby dokázali upozadit svoje pochroumané ego a ve vší vážnosti se zamysleli nad tím, jestli je jejich počínání opravdu to nejlepší, co můžou pro své děti udělat... "