Svěřování dětí do péče po rozvodu Patří zdravé děti do "blázince"?

Patří zdravé děti do "blázince"?

Svěřování dětí do péče po rozvodu

Dnes se v médiích objevil další otřesný případ dítěte zavřeného kvůli otcově pošramocenému egu do psychiatrické léčebny. Velmi těžko se v popisu těchto případů hledají slušná slova pro zainteresované osoby. Neumíme si vysvětlit, jak může normálně uvažující člověk dopustit, aby zcela zdravé dítě bylo vytrženo z normálního prostředí a na dlouhé měsíce zcela izolováno od vnějšího světa ve společnosti psychicky nemocných lidí pod záminkou, že se zde naučí mít rádo jednoho z rodičů...

Zde je odkaz na článek v médiích:

Holčičku zavřeli na psychiatrii, protože se nechtěla stýkat s jediním z rodičů

Velmi doporučujeme přečíst si i diskuzi pod článkem.

 Opravdu někdo věří tomu, že je to možné? Je znám nějaký úspěšný případ, kdy si dítě po ukončení této "léčby" padne kolem krku i s druhým rodičem, ke kterému předtím nemělo hezký vztah? Kolik dětí ještě bude muset být takto traumatizováno, než odpovědná místa pochopí, že lásku k rodiči si musí zasloužit jedině a pouze sám rodič a nelze ji dítěti nalít do hlavy? Naprostá většina těchto případů končí tak, že dítě začne nepřekonatelně nenávidět toho rodiče, na jehož popud bylo do léčebny zavřeno. Dříve či později se dozví, kdo to zavinil a tento rodič je pro něj navždy odepsaný, po dovršení plnoletosti přeruší veškerý kontakt s ním a často raději i změní příjmení, jen aby nemělo nic společného s viníkem pobytu v léčebně.

Stojí to tedy tomu rodiči za to? Bohužel ano, protože v těchto případech figurují výhradně rodičové (většinou otcové), kterým ve skutečnosti vůbec nejde o dítě, ale jen o potrestání rodiče, který získal dítě do své péče. A jaký pro matku může být větší trest, než odebrání dítěte? Tedy otec sice předem tuší, že takto rozhodně náklonnost dítěte nezíská, přesto je pro něj pomsta důležitější a toto řešení tvrdě požaduje.

Jaké jsou argumenty otců pro toto řešení? Zejména neustále omílaný mýtus manipulace dítěte matkou. Jenže ten se dá snadno vyvrátit pouhým konstatováním základního faktu, že před rozchodem přece měl i otec k dítěti stejný přístup a měl stejnou možnost si vytvořit s dítětem dobrý vztah a ten nemůže nikdo jen tak přerušit, pokud je opravdový. Jenže většina otců tohoto typu nemá dostatečný zájem o vztah s dítětem za doby trvání manželství, berou to jako samozřejmost a teprve po rozchodu se najednou diví, že k nim dítě nechce. Otec majetnické povahy toto nedokáže zkousnout a dělá vše proto, aby získal alespoň část své hračky zpět. Tím však není myšleno ani tak dítě, jako spíš kontrola nad rodičem s dítetem v péči. Neváhá za to obětovat i duševní zdraví svého dítěte a klidně i doživotní ztrátu jeho přízně jen proto, aby se pomstil. Těžko najít více zavrženíhodné chování k vlastnímu potomkovi.

Je důležité se ještě zmínit o způsobu manipulace s takovým dítětem. Takzvaní odborníci a otcové se domnívají, že když dítěti vezmou jeho matku, jediného člověka, na kterého se v životě upínalo, nechají ho citově osamocené, tak dítě potom ze zoufalství se upne na jediného člověka, který má přístup do jeho vězení, tedy na otce. Spatřujeme podobnost takového manipulování s dítětem s praktikami únosců dětí, viz. případ Nataschy Kampusch, unesené Wolfgangem Priklopilem, který postupoval stejně. Dítě naprosto izoloval od jeho lidí, od světa, a držel je izolované tak dlouho, až se dítě ze zoufalství upnulo alespoň na něj, na toho, kdo mu nejvíc ubližuje, a začalo ho mít svým způsobem rádo. Tyto děti zavřené v blázincích prožívají skoro totožné pocity. Naštěstí ale není možné dítě držet ve vězení dostatečně dlouho na to, aby "únoscům" jejich plán vyšel.

A komu dalšímu by dítě zavřené na psychiatrii mělo poděkovat? Především jsou to některé sociální pracovnice, které si místo dokonalého zjištění skutečné situace v rodině po a zejména před rozchodem, chtějí velmi zjednodušit svoji práci (ano, mají jí hodně a nejsou dostatečně placené, ale pokud na ni nemají, mají si najít nějaké jiné zaměstnání) a samozřejmě i soudci, kteří slepě následují doporučení sociálních pracovnic a nezkoumají dostatečně do hloubky skutečnou motivaci otce, který takové řešení prosazuje. Naopak si zaslouží dík pan prezident Klaus, který se angažoval alespoň v nejznámějším případě tohoto druhu a zajistil propuštění dítěte na svobodu. Bohužel těchto případů je mnohem více, jen se o nich tolik nemluví.

Doufáme, že toto zvěrstvo páchané na dětech, které se k neuvěření může odehrávat v civilizované zemi ještě ve 21. století brzy skončí a že k tomu přispěje i hromadná žaloba na český stát, připravovaná rodiči takto postižených dětí. Je velmi pravděpodobné, že spor vyhrají, protože v těchto případech jsou v rozporu se všemi úmluvami o právech dítěte, ke kterým ČR přistoupila, hájeny výhradně zájmy jednoho z rodičů na úkor práv dítěte. Tedy přesný opak toho, co by měly sociální úřady a soudy dělat. Snad tedy v budoucnu budou místo dětí, které jsou psychicky v pořádku, zkoumáni a psychiatricky léčeni rodičové, kteří požadují zavírání dětí do blázince, protože duševně zdravý rodič by toto vlastnímu dítěti nikdy nemohl udělat i za cenu ztráty kontaktu s ním. Nelze se potom divit, že se v těchto případech matka rozhodne i s dítětem zmizet ze světa a skrývá se i dlouhé roky jen proto, aby ochránila dítě před takovým traumatem.

dodatek:

V různých diskuzích na otcovských webech jsme našli takřka neuvěřitelné názory, že izolace dítěte v psychiatrické léčebně je v těchto případech v pořádku, že se prý jedná o psychickou nemoc, tzv. "syndrom zavrženého rodiče". Tato vyjádření pouze podporují skutečnost, že se nejedná o nemoc dítěte, ale naopak rodiče, který toto požaduje pro své dítě. Tzv. syndrom zavrženého rodiče totiž v žádném případě není nemoc dítěte a nedá se tedy léčit. Jedná se pouze o výmluvu otců, kteří se dětem za dobu trvání vztahu nedostatečně věnovali a dítě si k nim tedy nevytvořilo vztah. Tito otcové jsou sami postiženi "syndromem zavrženého partnera" a vynucováním kontaktu s dítětem se snaží udržovat kontakt s bývalou partnerkou.

Otcové, jak by Vám asi bylo, kdyby Vás někdo zavřel do blázince proto, že se nechcete stýkat třeba se starým kamarádem, kolegou z práce, nebo i se svými rodiči nebo sourozenci? Špatně, že? Právo se rozhodńout, koho máme rádi a s kým se chceme vídat  a s kým ne, patří k základním osobním právům každého člověka. Vašich dětí se to snad netýká?

Syndrom zavrženého rodiče není oficiálně uznaná diagnoza, a proto nemůže být dítě s určitým způsobem chování pokládáno za nemocné!