Svěřování dětí do péče po rozvodu Otcové prosazující střídavou péči

Otcové prosazující střídavou péči

Svěřování dětí do péče po rozvodu

střídavá péče je polovina dítěteKdyž dojde na rozchod nebo rozvod partnerů, přijde otázka, jak to bude s dětmi. A tady se muži dělí do několika skupin.

První je největší skupina otců, kteří dítě do péče vůbec nežádají. Důvodů je spousta. Patří sem slušní muži, kteří děti nežádají prostě proto, že uznávají nezastupitelnou roli matky v životě dětí, mají svoje děti rádi a nechtějí jim připravit "dětství v kufru", nebo si netroufají z osobních, časových a dalších důvodů se o děti starat...

 Tito muži mají potom některý z tzv. běžných styků s dětmi, tráví spolu víkendy, dovolené, a společný čas si užívají. Pravda, někdy to může zaskřípat, když si najdou novou partnerku nebo když je nová partnerka příčinou rozchodu, ale to se po nějakém čase taky většinou urovná. Dále sem patří muži, kteří si chtějí založit novou rodinu,a nekomplikovat si život tou starou, chtějí odjet někam daleko a začít jiný život a z dalších důvodů ztrácejí zájem. Do této skupiny patří téměř všechy rozvody dohodou.

Dále jsou muži, kteří žádají děti do vlastní péče a protože matka je v takových případech nefunkční, nemá zájem, je závislá, alkoholička apod., děti jdou do péče otce...

 

Dále je tady střídavá péče. Sem patří jak muži, kteří chtějí střídavou péči přímo, tak i muži, kteří by chtěli dítě do vlastní péče, ale protože matka je normální a starající se, vědí, že by neuspěli, a tak žádají alespoň péči střídavou. V první řadě jsou to muži, kteří přicházejí k soudu už s dohodou o střídavé péči s bývalou manželkou. Někdy se na podobném uspořádání dohodnou i bez pomoci soudu, což je ta nejlepší varianta porozchodové péče o děti. Jsou to opět slušní muži, dobří otcové, kteří mají rádi svoje děti a ony mají rády je. Muži, kteří plnili svou otcovskou roli už za trvání partnerského vztahu a střídavá péče je celkem logickým pokračováním stavu před rozchodem. Pokud není nějaká objektivní příčina, která by střídavé péči bránila, jako je velká vzdálenost, kojenecký věk dítěte, zdravotní stav, nemá matka dítěte ani snahu střídavé péči bránit. Ví, že o děti bude dobře postaráno, vidí, že mezi otcem a dětmi je dobrý vztah, který nechce přetrhat. Důležité jsou i tady důvody rozchodu. Tady to bývají důvody čistě partnerské, jako je neshoda v nějaké zásadní věci (peníze, způsob trávení volného času) nebo celkové odcizení partnerů. Bývalý partner zůstává pro druhého i po rozchodu slušným člověkem, dobrým rodičem, jen si prostě v některých věcech přestali rozumět a tyto důvody se nijak netýkají dětí. Patří sem i případy typu "soudíme se o děti, on je taky nechce", ale to je spíše úsměvný případ a patří, doufejme, mezi výjimky.

Zbývá poslední skupinka otců, kteří se rozhodli svoje dítě prostě vybojovat a střídavou péči, i když myšlenou někdy jako výhrůžku, myslí naprosto vážně. Nad těmito muži bychom se chtěli v tomto článku více zamyslet. Zamyslet se nad tím, jaký asi mají důvod takto komplikovat život sobě i lidem kolem sebe. Do této skupiny patří muži, kteří chtějí střídavou péči přímo, ale tady se objevuje velká skupina mužů, kteří by najraději dítě získali do vlastní péče a matce ho "sebrali", ale vědí, že toho prostě nemohou dosáhnout, a proto vyžahují alespoň střídavou péči. Tato skupina lidí je velice problematická a sem patří většina soudních sporů, které trvají někdy i roky. Naštěstí více než 18 let to trvat nemůže.

Nejprve se zastavíme u důvodů rozchodu. Tyto rozchody iniciuje většinou žena a důvody jsou na straně muže. Může to být důvod, že žije v podstatě sama s dětmi, protože muž tráví většinu času mimo domov, může mít milenku, manželka už ho nezajímá, okoukala se, pořád po něm něco chce, na něco si stěžuje, tak tráví život jinde. Manželství formálně funguje do té doby, než se žena rozhodne to ukončit. (To jí nedaruju, jak se taková nula jako ona vůbec může dovolit se rozvést se mnou! Všechno jí seberu, nedostane ani korunu a nakonec jí vezmu děti. Ještě bude litovat! A ráda přileze zpátky).

Velmi často se tady objevuje jako příčina rozchodu chování muže, které se blíží skutku domácího násilí, nebo už tento skutek dokonce naplňuje. Může to být nadměrná žárlivost, snaha o izolaci partnerky (žena nesmí do práce, nesmí mít kamarádky, koníčky, někdy se nesmí stýkat ani s příbuznými), ekonomická závislost (žena musí prosit o každou korunu, je znám případ, kdy muž dělal čárky na toaletním papíru a hlídal, kolik ho žena spotřebovala. Nebo naopak je nucena jít hned po šestinedělí pracovat, protože on ji přece nebude živit), ponižování (nejsi k ničemu, jen se tady válíš, a ještě ani pořádně utřít prach neumíš, můžeš být ráda, že s tebou vůbec vydržím), ponižování před dětmi (děti, matka je hloupá, jasně že si můžete vzít zmrzlinu před večeří, a příště už se jí ani neptejte a jděte rovnou za mnou), ubližování dětem (psychicky nebo fyzicky) a samozřejmě fyzické násilí na ženě.

Je zajímavé, že mezi největšími  bojovníky za střídavou péči a za práva otců se často vyskytují právě domácí násilníci. Můžeme jen odhadovat, nakolik si to uvědomují a nakolik jsou skutečně přesvědčeni o své nevině na rozpadu vztahu (jsou známy případy, kdy muž u soudu velice srdceryvně vykresluje, jak byl stále doma s dítětem on a staral se, zatímco manželka byla stále někde pryč, žila svůj život a od dítěte utíkala! a u soudu vyjde najevo, že žena chodila 2x týdně na aerobic. Tento muž tomu,co vypovídá u soudu, opravdu věří). Pravda, fyzické násilí je dobře dokazatelné a pak muž se střídavou péčí nemá šanci, bohužel za zavřenými dveřmi se děje hodně věcí, které dokázat není možné. Někdy se u muže vyvine něco jako "syndrom zavrženého partnera", který velice pěkně popsal jeden známý psycholog a v některém z dalších článků se o něm také budete moci dočíst.

Co tyto muže vede k prosazování střídavé péče? Někdy opravdu jen to, že si teď  zrovna uvědomili, že už nebudou mít dítě k dispozici 24 hodin denně. Někdo jim bere hračku, která sice ležela zapomenutá v koutě, ale muži stačil ten pocit, že je JEHO. Teď už nebude a muž najednou projevuje zájem. To by za jiných okolností bylo jistě chválihodné, ale takový muž má většinou takové vlastnosti a chování, že se nikdo ženě nemůže divit, když se brání mu svěřit dítě na více než pár hodin.

Hodně mužů žádá střídavou péči proto, aby se pomstili manželce za to, že si dovolila se s nimi rozejít. Když už jí dítě nemohou sebrat úplně, tak alespoň z poloviny. Pro někoho, kdo se chce mstít ženě, existuje snad větší msta (snad kromě vraždy), než sebrat matce dítě? Často je slyšet argument zastánců střídavé péče, že msta se projevuje jinak než péčí o dítě. Není tomu tak. Msta se může projevovat čímkoliv, o čem násilník ví, že druhému ublíží. Kdyby takový člověk věděl, že pomůže, když si usekne ruku, nebude váhat ani chvíli. Klidně se bude i několik let starat o děti, když ví, že právě to bývalé manželce ublíží nejvíce (vyskytují se i případy, kdy otec  svým způsobem "péče" o děti a tím, že matce potom líčí, které věci ohrožující jejich život a zdraví s nimi dělá, s radostí přihlíží jejímu oprávněnému strachu o ně). Takový člověk, když ví, čím se může nejlépe pomstít, neváhá tomu obětovat i svou práci nebo osobní život.

Zastavíme se ještě u jednoho tématu, kterým je stalking. Stalking, neboli patologické pronásledování, je už i u nás trestným činem.Takový člověk se chce tímto způsobem dostat blíže k oběti, být s ní alespoň v nějakém vztahu, mít oběť pod kontrolou. A násilí se často stupňuje. Stalkeři nebo-li pronásledovatelé končí svoje pronásledování na policii, případně rovnou ve vězení. Je známo, že většinu případů stalkingu tvoří pronásledování ze strany bývalého partnera, který se už ve vztahu projevoval nějakým násilným způsobem. Násilí rozchodem nekončí, ale přejde do pronásledování. Odborníci radí obětem, aby se vyhnuly i sebemenšímu kontaktu s násilníkem.

Pronásledovatelé končívají jako obvinění z trestného činu, ne ale v případech, kdy se z bývalého vztahu narodily děti. Tady bývá pronásledování obvykle vykládáno jako projev zájmu o děti a oběti je místo ochrany doporučeno (nebo spíše poručeno), aby násilníkovi svěřovala svoje děti, jinak ona bude tím, kdo spáchá trestný čin. Oběti bývá doporučeno, aby se s násilníkem "v zájmu dětí" stýkala co nejvíce. Když se vžijeme do takového stalkera, střídavá péče, nebo alespoň vymáhání co nejčastějšího styku s dítětem, je přece ideální prostředek k udržení naprosté kontroly nad obětí. Kdo by odolal?

Extrémním případem pak může být i např. zneužívání dítěte, i když případů, kdy není dostatek důkazů k prokázání tohoto trestného činu, je, doufejme, jen málo.

Žena, která  se konečně odhodlala z patologického vztahu odejít, neodcházela proto, aby nechala násilníkovi svoje děti samotné. Snaží se je všemožně bránit. Taková žena končí vztah často právě kvůli dětem, aby jim nebylo ubližováno, nebo aby si nebraly vzor takového chování do života. Je pochopitelné, že se snaží bránit nejen střídavé péči, ale i častějšímu styku dětí s násilným partnerem.

Nemusí to jistě být vždycky jen násilí, proč žena brání střídavé péči. Vždyť "jen" neshody mezi partnery ohledně výchovy dětí bývají na předních místech v příčinách rozchodů. Je jasné, že tam, kde se vztah rozpadl právě z tohoto důvodu, žena bude střídavé péči bránit také. Umí si domyslet, co by to udělalo s dětmi.

Potom přichází ke slovu soudy a sociální pracovníci, kteří mají s těmito druhy sporů práci zajištěnou na dlouho dopředu. Často na několik let. A to bez ohledu na to, jestli střídavá péče nakonec bude nebo nebude nařízena. Boje pokračují dál a to buď do zletilosti dítěte nebo do té doby, kdy jeden z partnerů ztratí sílu bojovat dál.

Ale jak víme, žádný opatrovnický spor nemůže trvat déle než 18 let. A ať už probíhal jakkoliv, co se pak s takovými muži stane dál? Po několika letech bojování, kterému podřizovali svůj život, to najednou skončí. Je po boji. Co teď? Co mám dělat? Nemám pořádnou práci, nemám rodinu, protože jsem kvůli bojování neměl čas si ji založit, nemám peníze, protože jsem všechny dal za právníky. Zbývá jedině deprese. Takového člověka můžeme jen litovat.

Další muži, naštěstí jich není mnoho, po skončení svých vlastních bojů, které končí většinou tak, že jejich dítě se s nimi už nechce vídat a s nimi se znát, hledají a najdou nový životní cíl. Začnou bojovat proti všem ženám, které existují, a prosazují zájmy otců proti všemu a proti všem. Soudí se s kýmkoliv a o cokokoliv. Vyvolávání soudních řízení se stane jejich koníčkem. Nemohou nic ztratit. Nemají peníze, dobrovolně jsou nezaměstnaní (alespoň aby nemuseli platit alimenty a také aby měli čas chodit k různým soudům), nemají žádné vztahy (ze stejného důvodu). Když zrovna nejsou u soudu, propagují svoje názory v médiích a píší články o "militantních feministkách". Sdružují kolem sebe muže podobného založení, které časem čeká podobný osud a kteří po jejich vzoru také přestávají chodit do zaměstnání a celý svůj život zasvětí boji o dítě, které bývá ještě malé a dětství má strávit u soudních znalců a u soudů. Tím si vychovávají své nástupce.  Všechnu svoji energii vkládají do čím dál agresivnějšího prosazování svých zájmů.

Proč to dělají? Protože pokaždé znovu a znovu bojují proti svojí bývalé manželce, kterou nenávidí z celého srdce za to, že jim zničila život. Neuvědomují si ve svém zápalu, že si tento styl života zvolili sami. Pokaždé, když  se jim podaří prosadit nějaký svůj názor, když se jim podaří náhodou vyhrát nějaký soud, prožívají svoje malé vítězství u svých dávno prohraných soudů z dob minulých. Nic jiného totiž v životě nemají. A tak jim to přejme...