Svěřování dětí do péče po rozvodu Diskriminace otců u opatrovnických soudů?

Diskriminace otců u opatrovnických soudů?

Svěřování dětí do péče po rozvodu

Někteří otcové, kterým nebylo soudy vyhověno v jejich požadavcích na svěření dítěte do vlastní nebo do střídavé péče, se snaží na svých internetových stránkách a dalšími aktivitami přesvědčit veřejnost o tom, že všichni otcové jako celek jsou u našich soudů diskriminováni.

Rádi argumentují statistikami, ze kterých vyplývá, že 90% dětí je po rozvodu svěřeno do péče matce. Pouze jedno dítě z deseti je svěřeno do péče otci nebo do střídavé péče...

 Je to ale skutečně zapříčiněno diskriminací otců-mužů soudkyněmi- ženami?

 Podle našeho názoru není. Všechna rozhodnutí soudu musí být důkladně odůvodněna a ještě nikdo z nás neviděl rozsudek, kde by bylo svěření dítěte do péče matky odůvodněno tím, že se soudkyni právě chtělo takto rozhodnout.

 Důvod vidíme nejprve v celé naší společnosti, která je nastavena tak, že matka se stará o děti a otec rodinu živí. Je to osvědčený způsob, už naši předchůdci v jeskyních to měli takto rozděleno a lidstvo za těchto podmínek dobře přežilo až do dnešní doby. Nechceme tady hodnotit, jestli je to v naší "moderní" době dobře nebo špatně, je potřeba přijmout fakt, že to tak je a změnit se to zatím podařilo jen pár vyjímečným zemím na světě. Osobně znám jednu. A ani tam to nešlo ze dne na den.

Svěřování dětí do péče matkám je jen pokračováním tohoto zažitého modelu, který navíc začínají odmítat jen jedinci právě se rozvádějící, zatímco před rozvodem s tím neměl problém ani jediný z nich.

Děti pak samozřejmě získají silnější vztah právě k matce jako pečující osobě, což je dalším důvodem pro svěření dítěte matce. (Čest otcům na rodičovské dovolené, u těch naše pravidlo platí obráceně.)

S tímto důvodem se ztotožňuje nejen většina soudců a sociálních pracovnic, ale i většina veřejnosti a také většina rozvádějících se párů. Proto 70% - 80% párů přichází k soudu s dohodou, že dítě se svěřuje do péče matky.

Další důvod u nás obvyklého porozvodového uspořádání vidíme ve stále "tradičním" rozdělení prací v domácnosti, propagované většinou mužů. Rozdělení práce na mužské a ženské. Čest výjimkám, ale běžný český muž přijde po práci domů, zasedne k televizi nebo k počítači s tím, že má právo si po práci odpočinout. Očekává připravenou večeři, čisté a hodné děti, které jejich matka nějak zabaví ,aby ho nerušily, uklizeno a usměvavou manželku. Občas vyvrtá nějakou tu dírku, pověsí poličku a spraví kohoutek v kuchyni. Víc dělat nemusí, je přece živitel rodiny. Matka uvaří, uklidí, vypere, přebalí, nakrmí, hraje si s dětmi, odveze je na kroužky , udělá s nimi domácí úkoly, vstane k nim v noci, a ve většině rodin ještě stihne vydělat nějakou korunu. Přece se nebude jen válet doma, že.

Většina žen toto vše bez problémů dělá, protože i ony to berou tak, že je to v pořádku. A když jim to všem tak vyhovuje, tak to opravdu v pořádku je. Jestli se domluví tak, že manžel se bude věnovat kariéře a žena se bude starat o děti a domácnost, proč ne. Problém nastává při případném rozvodu, kdy muž, který svoje děti znal hlavně z fotek na svém pracovním stole a byl s nimi v kontaktu každý druhý den půl hodiny před spaním, si najednou vzpomene, že nějaké děti má a začne požadovat střídavou péči. Žena, jejímž smyslem života se mezitím stala péče o děti a domácnost, se tomu oprávněně brání. Kromě toho nechápe, proč by se měl o děti starat muž, který je ani jednou nepřebalil, nenakrmil. Žena při rozvodu počítá s běžným stykem každý druhý víkend, protože i tak muž bude mít větší kontakt s dětmi, než doteď měl.

Otázka je, jak je možné, že muž, který doteď trávil většinu svého času v práci nebo někde jinde, najednou najde tolik času, že si troufá starat se o děti?Naštěstí to většině mužů během pár dní dojde, zjistí, že zaměstnavatel při představě jeho docházky do zaměstnání každý druhý týden jen sporadicky, případně vůbec, pokud dítě onemocní, se netváří nijak nadšeně. S těmito problémy se přece počítá jen v případě žen. Od muže se očekává plný výkon. Kamarádi se taky tváří divně, že s nimi bude chodit "na jedno" jen každý druhý týden. Muži také dojde, že bude muset každý druhý týden vynechávat posilovnu, a to by se odrazilo na jeho postavě. Začíná si uvědomovat, že vlastně vůbec neví, co takové dítě jí a kdy, kde se mu kupuje oblečení a jak často, možná se s ním musí chodit i k nějakému doktorovi. Do toho se ještě ozve milenka, která si společný život představovala přece jen trochu jinak, dost často dá tedy muži na vybranou.

Muž si pak většinou vybere a dochází k nějaké dohodě rodičů o péči o děti a o šíři styku s nimi. Muž časem zjistí, že to není vůbec špatné, má spoustu času pro sebe, přesto děti neztratil, naopak s nimi tráví více času než před rozvodem a tento čas je i mnohem kvalitněji strávený. A navíc odpadají problémy s jejich výchovou, problémy ve škole apod. Na střídavou péči si pak už ani nevzpomene.

Přesto zůstávají asi 3% rozvedených mužů, kteří se rozvedli z jiného důvodu než je milenka nebo běžné neshody, a kde podala žádost o rozvod žena. Tito muži se potácí přes počáteční fáze přemlouvání, vydírání, přes sledování a jakoukoliv snahu se vrátit do vztahu, až po vymáhání stále většího styku s dětmi, dosažení co možná nejnižší výše výživného, až po drsné prosazování střídavé péče, z čehož si udělají náhradní smysl života. O těchto mužích podrobněji píšeme v tomto článku:

http://www.jedendomov.cz/sverovani-deti-do-pece-po-rozvodu/70-duvody-prosazovani-stridave-pece

 Ale abychom se vrátili k naší statistice. Pravda je ta, že většina otců o svěření dětí do vlastní nebo do střídavé péče vůbec nežádá. Někteří z rozvedených mužů rozšiřují názor, že když k soudu přijde deset matek a deset otců, kteří jsou všichni perfektní muži a otcové, devět z nich dítě do péče nebo do střídavé péče nedostane, protože jsou muži a dítě se svěřuje  matce. Tento názor považujeme za manipulaci s fakty  a zamlčování některých informací. Rádi bychom tuto statistiku proto doplnili.

Představíme si proto těchto 10 mužů-otců, kteří se právě rozvádí/rozchází:

-- 5 otců z deseti o dítě vůbec nepožádá. Jsou to otcové, kteří sami uznávají důležitou roli matky v životě dětí, sami se s manželkou dohodnou na péči i na styku s dětmi, netroufají si na výchovu dětí, otcové, kteří chtějí mít svůj život, nebo prostě takoví, kteří o svoji původní rodinu ztrácí úplně zájem.

-- 1 otec, který žádost o vlastní nebo střídavou péči bere hlavně jako mstu manželce a většinou sám neví, co by s dětmi dělal. (Chceš rozvod, dobře, ale počítej s tím, že budu žádat střídavou péči!! / že děti už neuvidíš!!) V afektu nedomýšlí následky svého jednání. Takoví muži si to  většinou v průběhu řízení sami rozmyslí, nejpozději se na tento úmysl přijde během zkoumání osobnostních a výchovných předpokladů.  Přijde se na to většinou i u těch mužů, kteří svoji výhrůžku berou vážně a střídavou péči hodlají dotáhnout až do konce.

-- 1 otec, který nemá pro péči o dítě odpovídající bytové podmínky, materiální zázemí, případně časový prostor pro to, aby střídavá péče mohla plnit svůj účel.

-- 1 otec, který odchází od soudu s nepořízenou kvůli překážkám na straně dítěte, jako je jeho kojenecký věk, zdravotní stav apod.

-- 1 otec, který by se nebyl schopen postarat ani o psa, natož o dítě. Patří sem alkoholici, narkomani, násilníci, recidivisti, lidé s psychopatickými rysy osobnosti.

Výše uvedené důvody se často vyskytují společně.

Zbývá jeden otec, který je normální, slušný člověk, má odpovídající bydlení i materiální zázemí, a o svoje děti žádá jen proto, že má o ně upřímný zájem a nechce je ztratit. Pokud takový otec žádá u soudu střídavou péči, uspěje. Sem patří i většina těch, kteří k soudu přicházejí už s dohodou o střídavé péči s bývalou manželkou. Proč by také žena bránila takovému otci se starat o děti?

Alarmující na této statistice není fakt, že jen 1 otec z deseti uspěje u soudu s požadavkem na vlastní nebo střídavou péči, ale to, že těch zbývajících 9 otců nemá většinou zájem nebo předpoklady se svoje děti postarat.

Takže pokud někdo chce situaci u opatrovnických soudů změnit, nepomůže tomu ani blokováním soudů, ani násilným vyváděním soudců a dalších státních zaměstnanců z jejich úřadů, (kam se oni hned po skončení incidentu zase samozřejmě vrátí).  Začít by se mělo nejprve u zaměstnavatelů, podporou zkrácených úvazků pro oba rodiče, aby se také oba rodiče mohli starat o svoje děti. Podporou zavedení rodičovské dovolené pro muže.  A každý muž, který to se svým rodičovstvím chce myslet vážně, by měl začít také u sebe a přemýšlet, co dělat, aby byl opravdu dobrým otcem, ke kterému mají děti hezký vztah a kterému se manželka nebojí svěřit děti občas do péče, protože ví, že i on se ně dobře postará. Aby bylo více mužů, kteří budou schopni a ochotni se postarat o svoje děti a o jejich potřeby, a to nejen po rozvodu, ale hlavně před ním.   

 

Pro zajímavost přikládám typický rozvodový příběh očima muže od našeho velmi známého psychologa a manželského poradce, pana Petra Šmolky:

Deset let jsem si myslel, že žiji v běžném manželství. Pravda, manželka si občas postěžovala, že se o ni moc nezajímám, že se cítí sama....  Pak začala mluvit o rozvodu. Nebral jsem ji vážně. Rozhovor s jejím advokátem jsem bral jako její habaďůru na mne. Kam by asi tak šla? Z čeho by žila? Blbost. Když mi přišla obsílka k soudu, teprve mi to došlo a sesypal jsem se. Prosil jsem, škemral, ale ona trvala na svém. Asi už bylo pozdě. Začal jsem se chovat jako debil. Prvně v životě jsem ji uhodil, pomlouval jsem ji u dětí, u rodičů a všude, kde to šlo. Jak já ji tehdy nenáviděl! Rozhodl jsem se, že jí ten rozvod aspoň pořádně osladím. Začal jsem se soudit o děti. Upřímně řečeno, nevím, co bych si počal, kdybych je tehdy dostal. Nestalo se, naštěstí. I přesto se opatrovnický soud táhl dost dlouho, samotný rozvod už pak proběhl na jedno stání. Den po něm se manželka s dětmi odstěhovala k rodičům. Ještě chvíli jsem vyváděl - že se o děti nestará, popouzí je proti mně, její vina je, že se mnou nechtějí na dovolenou...  Na sociálce se přede mnou schovával už i vrátný. Na další fázi bych taky radši zapomněl. Začal jsem se chovat jako zastydlý puberťák. Samé večírky, ženy si u mne podávaly dveře. Hlavně jsem si dal záležet, aby bývalá manželka byla o každé mé známosti dobře informovaná. Poslední známost mne vyléčila - uklidila mi byt od mých vkladních knížek a různých cenných věcí. Posledního půl roku jsem sám. Vztahy s dětmi se docela srovnaly. S bývalou ženou už jsem schopný se o nich docela rozumně domlouvat. Už bych se ani vracet vlastně nechtěl. Radši časem začnu nějaký nový život...