Svěřování dětí do péče po rozvodu Výhody a úskalí střídavé péče o dítě

Výhody a úskalí střídavé péče o dítě

Svěřování dětí do péče po rozvodu

Střídavá péče může být smysluplným řešením pro rodiče. Co si o ní ovšem myslí děti?

Oponenti střídavé péče rádi argumentují, že je postavená tak, aby vyhovovala v prvé řadě potřebám rodičů. Proto se také v poslední době začínají vynořovat studie, které zkoumají reakce a pohledy těch, kterých se nejvíc týká. Zatím to vypadá, že reakce dětí jsou značně smíšené.
Plánování a organizování
Ve studii, které se zúčastnilo 117 dětí, se k překvapení mnoha ukázalo, že děti střídavou péči nehodnotí o moc lépe než život jen s jedním z rodičů a vídání se s druhým jen příležitostně – nebo vůbec. To, na čem jim nejvíce záleží, je kvalita vztahů. Nejen mezi nimi a rodiči, ale též mezi rodiči navzájem. Střídavá péče prostě jako nálepka na nenávistné chování nestačí. Pokud se shrnou odpovědi dětí do několika bodů, vyplyne z toho, že jim leží na srdci především: Střídání domovů je zpočátku děsivé a může trvat dlouho, než si na něj zvyknou. Stojí je to až příliš mnoho plánování a organizování, což je ještě těžší, pokud rodiče mezi sebou nemají zrovna dvakrát vstřícné vztahy. Je to mnohem snazší, když jsou domy poblíž a nemusí trávit příliš času na cestách. Starší děti se mohou pohybovat mezi oběma domácnostmi podle své vůle. Často se objevují praktické obtíže; např. dítě u sebe nemá to správné oblečení nebo pomůcky, mladší děti nemají své nejmilejší hračky, starší svůj počítač, kolo. Jejich přátelé nevědí, kde je kdy navštívit.

Jako bez domova


Paradoxem je, že to, co dětem může komplikovat život, je právě obrovská snaha obou rodičů poskytnout jim co nejbohatší program. Mohou mu totiž nevědomě plánovat veškerý čas tak, aby jej trávili spolu. Dítě se tak ocitne v nepřirozeném tlaku, a začne mu chybět volný čas, kdy může být samo nebo se svými kamarády. Přes nejlepší snahu a komunikaci rodičů nelze potomky plně uchránit faktu, že žijí ve dvou rozdílných domácnostech s rozdílnými návyky, pravidly a nepsanými automatickými vnitřními „zákony“. Děti se svou schopností adaptability se sice rychle přizpůsobí a naučí se v každém domě chovat víceméně podle jeho pravidel, ale jisté potíže jim to způsobit může. „Přepínání“ mezi odlišnými domácími řády je náročnější, pokud jsou návštěvy kratší. Děti jsou velmi citlivé na pocity rodičů a se střídavou péčí se mohou stát ještě citlivější. Mohou se tedy naučit neříkat to, či ono, co by způsobilo u rodiče nepříjemnou (zlobnou, zklamanou…) reakci.
Výzkumníci, kteří se zabývali výše zmíněnou studií, si všimli, že naše identita se často váže právě k pocitu domova. Děti ve střídavé péči, sice ne vždy, ale někdy ano, uvádějí, že nemají domov žádný. Některé z nich rovněž vyjádřily přání být normální jako ostatní kamarádi. Nechceme na střídavou péči házet špínu. V mnoha případech je to úžasný způsob, jak trávit hodnotný čas s oběma rodiči, což také mnohé z dětí uvádějí jako velké plus. Existují však i ty, které by preferovaly pocit jednoho výrazného domova ve prospěch dvou rovnocenných. Se střídavou péčí souhlasily víceméně jen proto, aby se rodiče už přestali hádat nebo aby byli spokojeni. Autoři studie dokonce prohlašují, že pokud jsou děti ze života ve dvou domovech nešťastné a s rodiči o tom není možné komunikovat, střídavá péče může mít stejně nepříjemný dopad, jako když jeden z rodičů odmítá, aby se vídalo s tím druhým. Situace není o moc lehčí, ani když vše plyne hladce a mírumilovně. Mnohé děti uvádějí, že mají oba rodiče rády stejně a kdykoli jsou s jedním z nich, ten druhý jim chybí.

Za určitých podmínek


Střídavá péče vyžaduje dva dospělé, kteří jsou nejen dobrými rodiči, ale též dobrými partnery, schopnými se rozumně domluvit v zájmu nejen svém, ale též někoho třetího. Jejich partnerský vztah sice skončil, ale nyní musí vytvořit zcela nový druh partnerství – partnerství oddělených rodičů. Zdá se, že střídavá péče má větší šanci na úspěch, pokud se rodiče dělili o rodičovské povinnosti už před rozchodem. V tom případě je nutné jen změnit organizační záležitosti, ale vnitřní zúčastněnost je již vybudována na obou stranách. Neméně podstatné je, aby si jeden druhého jako rodiče vážil a respektoval. Pokud spolu po rozchodu nejsou schopni efektivně a přátelsky komunikovat, střídavá péče se tím samozřejmě zásadně narušuje.

Návrat k „normálu“


Zdá se, že jedním z nejdůležitějších vzkazů je, že je v pořádku být uspokojivou rodinou, není nutné být rodinou dokonalou. Pro děti je nejdůležitější, aby dobré zkušenosti výrazně převládaly nad špatnými. A jejich dobré zkušenosti téměř výhradně souvisejí s kvalitou vztahů – jejich vztahu s každým z rodičů a též rodičů mezi sebou. Někdy se stává, že těsně po rozchodu jeden z rodičů naléhá na střídavou péči, protože představa dlouhodobé separace je pro něj prostě příliš bolestivá. Často to bývá tatínek. Po čase ale zjistí, co skutečná péče o děti obnáší a že ji v takové kvalitě ani nestíhá nebo není zvyklý nabídnout. Situace se pak automaticky vrátí ke svému normálnímu modelu, jen s tím rozdílem, že se tentokrát aplikuje na dvě domácnosti místo na jednu. Maminka se často znovu stane tím, kdo má za děti hlavní zodpovědnost (měřeno časem, péčí a měrou rozhodování), tatínek zůstane sice méně, ale pozitivně zapojen do jejich života. Děti na to mohou reagovat nečekaně kladně. Návrat k předrozvodovému režimu jim dodává potřebný  klid a určitou jistotu. Oba rodiče se jeví spokojeně, což má příznivý dopad na všechny zúčastněné – včetně dětí. Těm totiž nejde o počet společně strávených hodin, ale o to, kolik lásky, radosti, bezpečí a štěstí během těch hodin, ať už s jedním nebo druhým rodičem, zažijí.


(Harper's Bazaar)

Článek byl se souhlasem autora převzatý z www.jenprozeny.cz