Svěřování dětí do péče po rozvodu Komu svěřit dítě do péče 1. díl

Komu svěřit dítě do péče 1. díl

Svěřování dětí do péče po rozvodu

Před soudem stojí dva rodiče, kteří se nedohodli na péči o dítě po rozvodu. Soud by měl rozhodnout o dalším osudu malého člověka, který je nesmírně citlivý a zranitelný. Uvědomuje si, že na jeho rozhodnutí závisí možná také štěstí dítěte v dalším životě. Proto hledá kritéria, podle kterých rozhodnout, kdo z rodičů by měl mít dále dítě v péči, u koho bude dítěti lépe. A na tato kritéria se spolu více podíváme...

 Částečně soudu pomůže zákon o rodině. Paragraf 26 zákona o rodině uvádí:

(1) Před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu.

(2) Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby.

(3) Rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti může být nahrazeno dohodou rodičů, která ke své platnosti potřebuje schválení soudu.

(4) Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.

(5) Soud vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní.

Je v něm určeno, že dítě může být svěřeno do střídavé nebo společné výchovy, pokud k tomu jsou podmínky, a také do výchovy jednoho rodiče, kdy soud musí rozhodnout, u kterého rodiče to bude. Je zde popsáno, k čemu by soud měl přihlížet. Je to zde ale řečeno velmi stručně a rozhodnout podle tohoto návodu každou situaci, která může nastat, je složité. Kritéria jsou zde jen vyjmenována, není  nijak upřesněno, které je důležitější než jiné a na co se při posuzování jednotlivých kritérií zaměřit.

Proto se na toto téma zaměřili odborníci z řad psychologů, sociálních pracovníků, soudních znalců i soudců. Seznam kritérií prošel určitým vývojem, během kterého byla doplňována a dále rozváděna. Kritéria pro posuzování kvality výchovných schopností rodičů byla publikována v metodických materiálech ministerstva práce a sociálních věcí pro sociální pracovníky (Nové pohledy na rozvodovou tematiku), Bulletinu advokacie aj. a stala se tak jakýmsi výkladovým prostředkem k § 26 zákona o rodině.

1. Osobnost rodiče

Toto kritérium je nejdůležitější, proto je uváděno na prvním místě. Rodič, který by měl dítě dále vychovávat, by měl být duševně zdravý člověk, bez patologických příznaků. Měl by to být člověk, který umí dávat i brát, který přistupuje realisticky ke svému dítěti a zodpovědně k rodičovství, měl by to být slušný člověk, který má zdravé sebevědomí, ale zároveň respektuje práva a svobodu druhých. Člověk, který nemá péči o dítě jako jediný smysl života, nenaplňuje si péčí o dítě např. neschopnost vytvořit normální partnerský vztah. Rodič nemající k dítěti vlastnický vztah. Měl by být duševně zralou osobností. Podle Řezáče ( ŘEZAČ, J.: Sociální psychologie.Paido. Brno 1998) má zralá osobnost tyto vlastnosti:  
■ přiměřené vnímání skutečnosti
■ schopnost správného sebehodnocení a sebepoznání
■ vědomí identity (vím kým jsem, kým chci být, vědomí smyslu mého života)
■ schopnost sebeovládání a seberegulace
■ sebeúcta a sebeakceptace (přijetí sebe sama i se svými problémy a negativními vlastnostmi bez snížení sebeúcty)
■ schopnost uskutečnit své záměry, které považuji za správné
■ autonomie (vnitřní samostatnost, nezávislost, mít svůj vlastní názor)
■ integrace (být vnitřně sjednocen podle centrálních hodnot,které dávají smysl mému životu, kterých se nevzdávám, které jsou těžištěm osobnosti, mého Já, z nichž mé vidění světa  a jednání vychází a k nimž ve svém celku  směřuje )
■ odolnost vůči stresu, malá úzkostnost
■ aktivní přizpůsobení, schopnost kooperace


Další autoři zdůrazňují jako rysy zralé osobnosti (SAUL L,.J. in ŘEZÁČ, J.: Sociální psychologie.Paido.Brno 1998) :
■ přechod od parazitní závislosti k nezávislosti a schopnosti přejímat zodpovědnost
■ produktivnost života jedince (tvorba hodnot)
■ vymanění se z pocitu méněcennosti, egocentrismu, hostility (nepřátelství) a rivalitních postojů
■ vytvoření ideálů hodnotové orientace a svědomí
■ vytvoření zájmu o život jiných lidí
■ pocit reality a schopnost tvořivé adaptace na sociální podmínky existence

Samozřejmě nikdo není dokonalý a nikdo není ani ideálně zralá osobnost splňující všechny znaky. Ale platí, že čím více psychopatologie v osobnosti rodiče, tím méně je vhodný pro výchovu dítěte. Osobnost rodiče je důležitá, protože podle ní bude rodič přistupovat k dítěti a k jeho právům a zájmům, předávat mu svůj pohled na svět, hodnotovou orientaci, vzorce chování. Hlavní vychovatel by měl být člověk, který bude ze svého dítěte schopný vychovat další duševně zdravou osobnost. 

2. Vztah rodiče k dítěti

Posuzovatel by měl být schopen zhodnotit, zda rodič má dítě skutečně rád pro ně samé nebo vztahem k němu jen uspokojuje některé své nenaplněné potřeby. Rodič skutečně mající rád svoje dítě chce, aby dítě bylo šťastné, i když to pro rodiče znamená vzdání se některých svých představ. Bohužel se stává, že láska k dítěti může mít skrytý význam, jako neschopnost rodiče navazovat dlouhodobé plnohodnotné vztahy nebo prožívat uspokojení i v jiných oblastech života, např. v práci, společenském životě. Dítě se pro takového rodiče stává jedinou životní náplní. Další situací může být, že rodič si ovlivňováním a "výchovou" dítěte upevňuje svůj pocit moci, který není schopný upevňovat jinde, např. v zaměstnání. Tito rodiče mohou na první pohled vypadat jako skutečně milující, ale dobrému pozorovateli by mělo být po chvíli jasné, že láska v tomto případě je poněkud "nezdravá". Někdy je to vidět lépe, někdy hůře, někdy se stává, že se posuzovatel (např. soudní znalec) splete ve svém úsudku a tuto lásku vyhodnotí jako čistou a neskutečně silnou. Vidí v ní silné pouto mezi rodičem a dítětem (jak mu to ostatně rodič sám prezentuje) a rozhodne o svěření dítěte takovému rodiči do péče.  Je pravda, že dítěti se tím nestane nějaká katastrofa, nebude ohroženo na zdraví, ale existuje zde nebezpečí, že si rodič dítě nezdravě připoutá, aby nikdy nezůstal bez něho a to pak nebude schopné samostatného života. Později pak u dítěte vzniknou neurotické potíže.

Znalec by se měl zaměřit na skutečný vztah rodiče k dítěti, na to, jak dobře rodič svoje dítě zná, jestli vidí jeho klady i nedostatky, zda zná reakce svého dítěte na určité situace. Dále je důležité se zaměřit na to, jestli láska k dítěti se neprojevuje jen slovy a gesty, nejlépe před publikem, ale zda rodič se k dítěti vřele a láskyplně chová celou svou osobností. Dále přihlédne k tomu, zda rodič o dítě pečuje a nakolik se stará o jeho každodenní potřeby.  (Stručně řečeno, může být situace, kdy matka doma pere, vaří dítěti, učí se s ním, krmí ho atd., zatímco otec vezme tu a tam dítě na procházku před kupu známých, aby dobře viděli, jaký je otec. Doma se o dítě stará hlavně matka, zatímco otec - nerušen - píše knihu o svojí lásce k dítěti.) Je důležité zjistit, kdo se dosud o dítě hlavně staral a zajištoval jeho potřeby. Kdo o dítě pečoval. A kdo z rodičů po rozvodu bude mít na dítě více času.

3. Charakter a morálka rodiče

Dítě vždy bere rodiče jako svůj vzor a je potřeba dbát na to, aby dítě mělo ve vychovávajícím rodiči vzor dobrý k formování vlastního charakteru. Měl by být proto vybrán rodič, který bude pro dítě vhodnějším vzorem. Měl by to být člověk, který rozeznává dobro a zlo, který uznává společenské a mravní normy a žije podle nich z vlastního přesvědčení, ne pouze kvůli strachu z trestu. Stručně řečeno, měl by učit dítě např., že krást se nemá proto, že je to špatné a proč je to špatné, a ne že krást se nemá proto, aby nás nezavřeli. (Dítě by se tak naučilo, že když to udělám tak, aby se na to nepřišlo, můžu si krást, jak chci.) Tyto zásady pak dítě přijme za vlastní a bude je předávat zase svým dětem. Toto kritérium je nesnadné, proto je potřeba se na něho důkladně zaměřit a prozkoumat život daného rodiče. Prostudovat rozvodový spis, zjistit, jakými prostředky rodič "bojuje", nahlédnout do rejstříku trestů, do dokladů o různých disciplinárních řízeních. Podívat se, jak je rodič schopen setrvávat v zaměstnání. Podívat se, jak rodič naplňuje právo dítěte na styk s druhým rodičem a dalšími osobami, jak respektuje práva dalších osob, např. druhého rodiče a dalších příbuzných. Je vhodné provést psychologické testy, které odkryjí osobnost člověka, vyhodnotit také, jak je rodič schopen druhého rodiče pomlouvat a špinit nebo o něm mluvit slušným způsobem, i když mluví o jeho nedostatcích.

4. Respekt k právu dítěte stýkat se s druhým rodičem

Rodič, který má dítě opravdu rád, je šťastný, když i dítě je šťastné. I v případě, že je dítě šťastné v situacích, se kterými rodič tak úplně nesouhlasí. Pokud rodič má v plánu zamezovat do budoucna styku dítěte s druhým rodičem a to bezdůvodně, hodně to snižuje jeho rodičovské kvality a v posuzování by k tomu mělo být přihlédnuto. Rodič bránící bezdůvodně ve styku staví svoje zájmy nad zájem dítěte. Pokud styk s druhým rodičem dítěti nijak neškodí, nemělo by se styku bránit. A dobrý rodič by měl svoje dítě dobře znát a snadno poznat, jestli dítě je nebo není šťastné.

Chceme ale upozornit, že ne každé bránění ve styku je bezdůvodné. Může se stát, že dítě samo má důvody k odmítání styku s druhým rodičem, protože se rodič k němu špatně choval nebo dítě bylo svědkem agresivního chování rodiče. Nebo může být pečující rodič skutečně přesvědčen, že stykem s druhým rodičem je dítěti ubližováno (např. prožité domácí násilí, ke kterému by ale mělo být přihlédnuto už při rozhodování o styku). Důvody případného bránění ve styku je proto potřeba důkladně zkoumat a v případě potřeby pracovat dále s bránícím rodičem, aby pochopil, že se dítěti nic hrozného neděje. Je potřeba se zaměřit na rozlišení důvodů bránění ve styku, které jsou skutečné nebo o kterých je bránící rodič skutečně přesvědčen a důvodů, které bránící rodič za skutečné jen vědomě vydává a předstírá. 

Naši oponenti jistě budou namítat, že rodič nemá nikdy právo bránit styku druhému rodiči s dítětem. Podle našeho názoru to tak není. Každý milující rodič má právo a také povinnost chránit svoje dítě před každým ohrožením, i kdyby vycházelo od druhého rodiče, sourozence, dalšího příbuzného nebo dalších osob. Bohužel existují případy, kdy se přijde na to, že ohrožení opravdu existuje. Někdy je ale už pozdě.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Následující část: http://www.jedendomov.cz/sverovani-deti-do-pece-po-rozvodu/109-komu-sverit-dite-do-pece-2