Studie a výzkumy Dominantní osobou dětského světa je maminka

Dominantní osobou dětského světa je maminka

Studie a výzkumy

Dominantní osobou dětského světa je maminka – hodná, ochotná pomoci, naslouchající a důvěřující – a dokonce i nejchytřejší. Jasně slabší je postavení otce: většinou nemá čas, což je škoda, protože když má, je s ním docela legrace. Mnohem méně než matka je schopný naslouchat..

 

 

 pomáhat a hlavně není mnohem častěji hodný (skoro 40% dětí jej tak vidí). Dokonce není ani chytřejší než maminka. Většina dětí si ani nemyslí, že by jejich otec nikdy nelhal. U matek si to myslí jen něco málo přes polovinu dětí. To všechno vypovídá dosti jasně o převládající situaci českých rodin z pohledu dětí: je to prostor bezpečí, který garantuje maminka především svou emocionální vřelostí a ochotou pomáhat. Tatínek je jasně na druhé koleji.

 graf vnímání rodičů dětmi

Tyto závěry vyplynuly z výzkumu s názvem  "Hodnotové orientace dětí ve věku 6 - 15 let", který realizoval Národní institut dětí a mládeže a v červnu 2011 dokončil závěrečnou zprávou. Výzkum byl realizován v rámci projektu Klíče pro život a zaměřuje se na zjišťování hodnotových orientací u dětí ve věku 6 - 15 let.

Zjišťování bylo rozděleno na pět tématických okruhů: 1) rodina 2) škola 3) volný čas, který se však dělí na další podoblasti: volný čas trávený individuálně, s rodiči, kamarády a volný čas trávený v organizované instituci pro zájmové či neformální vzdělávání (instituce poskytující volnočasové aktivity) 4) média, přičemž tyto fenomény, které patří mezi základní socializační činitele, ve výzkumu nazýváme tzv. "klíčovými hráči" v životě dětí. Pátá část výzkumu je věnovaná hodnotám a životním postojům dětí.

 Výzkum realizoval Národní institut dětí a mládeže Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (NIDM MŠMT) v letech 2010 až 2011. Tazatelé vyzpovídali 2 238 dětí z celé ČR, které tvořily reprezentativní vzorek. Dále proběhlo 16 skupinových polostrukturovaných rozhovorů s žáky základních škol, jichž se celkem zúčastnilo více než 100 dětí. Zdroj: Národní institut dětí  a mládeže

Více než třetina dětí v ČR nepovažuje svoje otce za hodné! Je to opravdu alarmující údaj. Tím spíše, že se v poslední době stále více mluví o svěřování dětí do střídavé péče po rozchodu rodičů. Když se podíváme na výsledky výzkumu, je opravdu v zájmu dětí takto rozhodovat? Určitě není dobré, když třetina dětí svoje otce nepovažuje za hodné, ale je to snad vina těch dětí? Nebo že by třetina dětí byla zmanipulovaná? Asi těžko. Výzkumu se zúčastnilo kolem 2300 dětí, většina z nich žije v úplných rodinách, tak jako v celé společnosti. Kde je tedy chyba? Logicky mě napadá, že asi u těch otců. Nemají čas, nemají zájem, chtějí klid, proto jsou na své děti často velmi přísní. A pak po rozvodu najednou zájem najdou a strašně se diví, že děti k nim nemají vztah. Chyba ale není v matce. A svěření dítěte do střídavé péče to nevyřeší. Kdy už společnost pochopí, že je na každém otci, jaký si se svým dítětem vytvoří vztah?

Zastánci střídavé péče za každou cenu argumentují rovnocenným vztahem dítěte k oběma rodičům a z toho vyplývající nutností tento vztah a podíl obou rodičů na péči zachovat i po rozvodu právě střídavou péčí. Z výzkumu vyplývá, že tento argument je mylný. Vztah dětí k rodičům není ani zdaleka rovnocenný ani v úplných rodinách. A podíl na péči o děti tím spíše ne. Takže střídavá péče není žádným pokračováním předrozvodového stavu. Dítě už tak rozvodem rodičů dost trpí, proč ho ještě zatěžovat překopáním celého jeho života, svěřovat ho na půl dětství do péče otci, který to ani neumí, ani neví jak, často nemá s dítětem vytvořený vztah nebo ho dítě považuje dokonce za ne-hodného. Jistě, nejedná se o 100% otců, ale tím spíše je potřeba individuální přístup ke každému případu. Pokračováním předrozvodového stavu je nejčastěji právě méně nebo více častý styk dítěte s otcem při zajišťování péče nadále maminkou, jako tomu bylo dosud.

S touto problematikou souvisí další výzkum, který inicioval UNICEF a u nás se první šetření provedlo v roce 2001, další pak v roce 2008. Hlavním zřetelem bylo sledování toho, jak jsou dodržována práva dětí, ale pokryt byl prakticky celý život dítěte. Z výzkumu vyplývá, že téměř dvě třetiny dětí uvedly, že se v jejich rodině někdy vyskytuje násilné nebo agresivní chování v podobě křiku a hádek (63 %).  Pokud jde o fyzické násilí, setkalo se s ním ve své rodině 13 % dětí.

Další výzkum vedl mezinárodní projekt ELSPAC (Europena Longitudinal Study of Pregnancy and Childhood), jehož „tahounem“ je u nás FSS MU Brno. Jedná se o dlouhodobý komplexní výzkum zdraví s týmž souborem dětí (cca 2300)  postupně ve věku 8, 11, 13, 15 a 17 let. Započal v roce 1999 a zatím poslední psychologická šetření se uskutečnila v letech 2006 až 2007. Výzkum se týkal příčin dětského strachu. Zde vidíme, že 13,3 % dětí (konkrétně jedenáctiletých) se bojí z ohrožení známými lidmi. Toto číslo je velmi vysoké, navíc potvrzuje závěry výzkumu UNICEF.

Podle výsledků těchto výzkumů by si děti jistě zasloužily, (protože se problém týká velkého procenta dětí) aby byl brán ohled na jejich vztah k rodičům, prožitkům domácího násilí, strachu z rodiče při jejich svěřování do péče po rozvodu. Zároveň si zaslouží, aby byla přijata taková opatření, aby se třetina dětí nemusela svých otců bát (tím spíše, že by takovým otcům měly být děti svěřovány do péče).

Je nutné, aby byla v zákonech zakotvena velká provázanost trestního a rodinného práva, aby se domácí násilí (příčina rozvodu) a styk s dětmi nepovažovaly za dvě odlišné oblasti, protože spolu velmi souvisí. V této provázanosti bychom si mohli vzít příklad zrovna z Anglie nebo USA, když už chceme přebírat novoty z ciziny, mělo by to alespoň být v těch užitečných věcech. V oblasti trestního práva a policie by to mělo být zesílení opatření ochrany obětí domácího násilí a její přímá návaznost na rodinné právo. Posílení institutu vykázání a tím ochrana dítěte před vlivem násilníka. Je potřeba psychologická pomoc jak pro oběti násilí, tak i pro násilníky, pro které by měla být léčba povinná a teprve léčbou a dalším sledováním by měl být podmíněn styk s dítětem. Chybí zde centra pro asistovaný styk, užitečný právě pro takové případy. Názor dítěte by měl být mnohem více zohledňován, než je tomu dnes.

Ideální by samozřejmě bylo, kdyby děti neměly rodiče, kterých se musí bát. K tomu lze ale dospět jen výchovou nové generace, poučením veřejnosti a mladých lidí o vybírání partnera, rodičovství atd. Zatím by se měl alespoň každý nad sebou zamyslet, aby věděl, jaké plody svojí práce bude jednou sklízet ve vztahu ke svým dětem. Tatínkové, jaké si to uděláte, takové to budete mít. Stát za vás následky vašeho jednání řešit nebude a ani to není v jeho moci. A násilnými prostředky a vynucováním dítě k lásce nepřimějete.

 

Více zde: http://www.nidm.cz/projekty/realizace-projektu/klice-pro-zivot/vyzkumy/realizace/dite-mezi-rodici-kamarady-a-uciteli