Střídavá péče ve světě Zkušenosti se střídavou péčí ze zahraničí

Zkušenosti se střídavou péčí ze zahraničí

Střídavá péče ve světě

Po nějaké době se opět "podíváme do zahraničí". Na webech propagujících střídavou péči se to hemží výrazy, jako "nejmodernější způsob výchovy" nebo naopak "zastaralé způsoby výchovy" ve spojení s ČR a podobně a za vzor jsou dávány údajné (obvykle nekonkrétní, tedy jen smyšlené, případně opsané ze zahraničních střídavkových webů) skvělé zkušenosti s automatickým preferováním střídavé péče v různých zahraničních zemích. Je opravdu to opravdu tak? Jsou v zahraničí moderní a ČR zaostalá? V některých zemích zkusili být moderní více, než je zdrávo a zvažují "návrat do minulosti". Podívejte se s námi...

Více méně náhodou jsme narazili na jednu ze zemí, kde byly již před několika lety násilně změněny zákony týkající se rodiny tak, aby byla po rozvodu automaticky preferována střídavá (sdílená) péče. Násilně píšeme proto, že tyto změny byly prosazeny sdruženými minoritními skupinkami agresivních otců, aniž by podobnou úpravu žádala většinová společnost. Je zvláštní, že náš článek se týká země, která nemůže být České Republice vzdálenější, než tato, přesto v oblasti porozvodových situací jako bychom psali přes kopírák o ČR. Jistě jste uhodli, že máme na mysli Austrálii. Jak se má tamní situace? V roce 2006 se nátlakovým skupinkám podařilo prosadit to, co naštěstí v ČR přes velkou snahu nedokázaly (děkujeme zejména senátorům!). Soudy v Austrálii tedy chtě nechtě bez velkého zkoumání musely začít nařizovat střídavou péči (v tamním pojmenování "sdílenou"). Jenže rok s rokem se sešel a vyšší místa si uvědomila, že asi nebude všechno v pořádku, zřejmě se mnohonásobně začaly množit ty nejhorší případy porozvodových bojů o děti.

Na ten popud bylo zadáno provedení rozsáhlejšího výzkumu úřadem federálního generálního prokurátora. A jaké byly výsledky? Nespleteme se, když napíšeme, že katastrofální. Unikátní průzkum byl proveden mezi 130-ti dětmi přímo z konfliktních rozvedených rodin a bylo zjištěno, že děti svěřené do sdílené péče byly problémovější, úzkostlivé až zoufalé, než děti v jiném uspořádání.

Hlavní závěr byl ten, že dětem z konflitních rodin v žádném případě svěření do střídavé péče nepomohlo, naopak u nich došlo ke zhoršení v psychickém vývoji.

Dalším velmi důležitým závěrem výzkumu bylo to, co tvrdíme i my, že neexistuje přímá závislost kvality vztahu dětí s otci na poměru času, které s ním tráví. Toto ovšem musí napadnout každého trochu rozumnějšího člověka, který nebere dítě jako pouhou věc a že tedy je zcela platná námi dlouhodobě prezentovaná úvaha, že kvalita tráveného času zcela zásadně převažuje nad jeho kvantitou. Bohužel mnoho otců dokáže čas přiřknutý soudem k trávení s dítětem zcela znehodnotit tím, že místo kvalitního programu celou dobu jen dítěti vykládá, jak je matka hrozná, co všechno dělá špatně a vymýšlí, jak jí více uškodit přímo nebo skrze dítě. Není se potom co divit, že k takovým "otcům" děti chodí jen nerady a logicky i matky mají problém je na takové "návštěvy" ochotně pouštět. Otcové se následně ohánějí "syndromem zavrženého rodiče" a žádají exemplární tresty pro matky za to, že nepřipravují řádně dítě ke styku.

Vraťme se ale ještě na chvíli zpět do Austrálie. Současné "prostřídavkové" zákony velmi kritizuje i profesor Alastair Nicholson, který pracoval 16 let jako hlavní soudce rodinného soudu. Zde je několik jeho vyjádření k těmto zákonům:

"Problém je, že zákon zachází s dětmi více jako s objekty, než s lidmi. Tedy nehájí přednostně přání, potřeby a zájmy dítěte"

"Všechno je to převážně o přáních a zájmech rodičů"

Tim Carmody QC pracoval dva roky jakou soudce rodinného soudu:

"nejlepší zájem dítěte se podle zákona stal něčím jiným, protože automaticky začal předpokládat, že čas trávený s každým rodičem je nejdůležitější. To však měl být až výsledek procesu, nikoliv jeho začátek" - (pozn. redakce: tím zřejmě myslel, že není možné začínat změnu zažitých zvyklostí ve společnosti ohledně péče o děti od konce, tedy nařizováním rozdělení času přesně půl na půl až po rozvodu, že by toto měl být naopak až výsledek změny přirozeného chování rodin)

Současná šéfka rodinného soudu Diana Bryant:

"všechny zúčastněné strany kritizují, ale je těžké pracovat pod takovým tlakem"

"Děti mají velmi odlišné potřeby v různém věku a situacích"

"Myslím, že je to kvalita vztahu, která je důležitá, ne kvantita. Nešťastným důsledkem úpravy zákona z roku 2006 je to, že zaměřuje zúčastněné především na čas. Chtějí stejný díl času bez ohledu na to, co je nejlepší pro dítě"

Na množící se zprávy v médiích o hrozných případech, které vyplynuly z nové zákonné úpravy, reaguje australský "střídavkář" Michael Green:

"Takové příběhy většinou vypouštějí zklamané nebo dotčené matky..."

"Jednou z nejsprostějších útoků vůči nám jsou ty, že údajně tato soudní rozhodnutí umisťují děti do prostředí násilí a nebezpečí"

Profesor Nicholson s tím ale nesouhlasí. Nejenže se domnívá, že mediální zprávy ukazují nebezpečný trend, ale že takové zákony skutečně vystavují děti riziku:

"Myslím, že je to riziko, že násilí může být přehlíženo v zájmu společné péče. Je to velký problém zákonů"

Zdroj: sdílené rodičovství škodí dětem

Začíná se tedy objevovat velký tlak na změnu zákonů, která by odpovídala spíše předchozímu pojetí, tedy upřednostnění zájmu dětí a důslednému zkoumání skutečného zájmu dítěte v každém jednotlivém případu bez předjímání, který druh péče má být nastaven. Samozřejmě australští "střídavkáři" se proti tomu ohromně bouří, jako když malému dítěti někdo bere jejich vymodlenou hračku (jen je smutné, že tou hračkou jsou děti). Australská vláda na to reaguje zadáním dalších dvou studií o společné péči. Přejeme australským dětem, aby v jejich zemi zvítězily jejich zájmy nad zájmy minoritních skupinek otců.

 

Velká Británie

Ve Velké Británii zřejmě probíhá stejný boj, jako nedávno u nás a ještě dříve v Austrálii, viz. výše. Opět byla nátlakovými skupinami agresivních otců navrhnuta novela zákona, která by měla upřednostnit po rozvodech sdílenou péči (v jejich pojetí se předpokládá vyrovnaný poměr tráveného času, tedy ekvivalent střídavé péče). Byl proveden výzkum Univerzitou v Oxfordu s následujícími závěry:

- Taková úprava by popírala ustanovení v Children Act 1989 (britský zákon o rodině), kde je uvedeno, že zájem dítěte má být upřednostňován ve stanovování styku s rodiči

- Neexistuje empirický důkaz, že by zvýšené množství času trávené s rodičem, který jej nemá svěřeno do péče, bylo pro děti lepší.

- Střídavá péče funguje dobře jen tam, kde se rodiče jsou schopni domluvit a jsou flexibilní. Nicméně případy, které se dostávají k soudům, jsou známkou právě probíhajícího konfliktu mezi rodiči a jsou to tedy současně ty případy, kde střídavá péče nemůže být úspěšná.

- Odkazují na výzkumy z Austrálie, kde dochází k tomu, že práva otce jsou upřednostňována nad nejlepšími zájmy dětí. Dále to způsobilo menší odvahu matek svěřovat se s domácím násilím nebo zneužíváním (to je velkým motivem agresivních otců k prosazování uzákonění střídavé péče i v ČR) a šlo to tak daleko, že musely být v australském parlamentu předloženy další zvláštní zákony. Zjistilo se, že dochází ke zvýšenému svěřování dětí do péče násilníků, tyto děti pak vyrůstaly v nevhodném a násilném prostředí.

- Taková úprava by vyhověla pouze malé skupině radikálních otců, ale ovlivnila by i všechny zbývající případy, které o to nestojí.

Mavic Maclean - ředitel Oxfordského centra pro rodinné právo řekl:

"Děti benefitují ze smysluplného vztahu s oběma rodiči, ale neexistuje žádný důkaz, který by ospravedlnil legislativní změny vedoucí k upřednostnění jednoho způsobu porozvodové péče o děti před ostatními. Místo toho bychom měli hledat způsoby, jak přimět rodiče, aby sami směřovali k nejlepšímu zajištění potřeb vlastních dětí a upřednostnili je před svými názory a přáními"

Zdroj: upřednostnění střídavé péče není v zájmu dětí

 

Jaké z toho můžeme udělat závěry pro Českou Republiku? Zjevně na rozdíl od tvrzení radikálních propagátorů střídavé péče není ČR pozadu a stejné problémy řešili a řeší i v zahraničí a to i v zemích, které jsou vývojově mnohem dále a nelze je označit za nemoderní. Velmi důležité ale je, že již byly provedeny seriózní průzkumy v zemi, kde střídavá péče je v současnosti zákony upřednostňována a že tyto průzkumy vůbec nedopadly příznivě pro takovou úpravu zákona. Zcela se potvrdilo, že soudy nejsou od toho, aby papouškovaly předpřipravený výsledek, ale aby důsledně mohly zkoumat každý jednotlivý případ a rozhodnout v nejlepším zájmu dítěte. V Austrálii budou nepochybně mít velký problém zákon změnit, protože malé, ale o to agresivnější a hlasitější skupinky propagátorů SP budou kopat a bránit se všemi prostředky, aby jim nebyl sebrán účinný nástroj k pokračování násilí na ženách i po rozvodu.

Tímto apelujeme na naše zákonodárce, aby dávali velký pozor na zkušenosti ze zahraničí a neudělali stejnou chybu, jako v Austrálii a neprováděli tak nebezpečné experimenty na dětech!

Praktické účinky zákonné úpravy o upřednostňování střídavé péče se dají shrnout do následujících bodů:

1) soudně nařízená střídavá péče bez dohody rodičů dětem v žádném případě nepomohla, naopak jim uškodila

2) děti na tom byly v takových případech hůře, objevovaly se deprese, úzkosti, zoufalství

3) taková zákonná úprava zaúčinkuje právě jen v případech konfliktu mezi rodiči (rozumní rodiče schopní spolupráce v zájmu dětí se dohodnou i bez soudu) a tedy v případech, kdy střídavá péče nemůže fungovat v zájmu dětí viz. body 1) a 2)