Střídavá péče ve světě Domácí násilí jako faktor při soudním rozhodování o výkonu rodičovských práv k dětem (zahraniční úpravy)

Domácí násilí jako faktor při soudním rozhodování o výkonu rodičovských práv k dětem (zahraniční úpravy)

Střídavá péče ve světě

Dnes zde zveřejňujeme článek pana Mgr. Jana Potměšila. Mgr. Jan Potměšil je právník a zabývá se správním a zejména přestupkovým právem. Působí ve Výboru pro prevenci domácího násilí Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů. Článek rozebírá přístup jednotlivých států (tzv. "západních zemí", kterými se tak rádi zaštiťují skupinky prosazující plošné nařizování střídavé péče), k přihlížení k domácímu násilí při svěřování dětí do péče a úpravě styku s dětmi. 

Velká Británie

Při rozchodu (rozvodu) rodičů se rozhoduje, s kým bude dítě žít, formou rozhodnutí o pobytu (residence order), rozhodnutí platí obvykle do 16 let věku dítěte. V případě, že nedojde mezi rodiči k dohodě o styku dítěte s druhým rodičem, vydá soud na žádost rozhodnutí o styku (contact order), kterým určí čas, způsob a rozsah styku druhého rodiče s dítětem. Kontakt s rodičem je brán jako právo dítěte, nikoliv rodiče, má být realizován pro blaho dítěte. Soud může vyloučit kontakt druhého rodiče s dítětem pokud to není v nejlepším zájmu dítěte.
O každé žádosti o rozhodnutí musí být informován orgán péče o dítě, resp. poradensko-podpůrná služba pro dětské a rodinné soudnictví (Children and Family Court Advisory Support Service, zkráceně CAFCASS), což je samostatná instituce hájící zájmy dítěte (obdoba orgánu sociálně právní ochrany dětí). Orgán péče o dítě se účastní řízení týkajících se dětí a jeho hlas může významně ovlivnit rozhodování soudu.
Základním předpisem, podle kterého soud postupuje, je Zákon o dětech z r. 1989 (Children Act 1989), který určuje, že v případě jakéhokoliv rozhodnutí týkajícího se dítěte má být pro soud blaho dítěte tím nejdůležitějším zřetelem. Obecně soud předpokládá, že kontakt s rodičem, s nímž dítě nežije, je v zájmu dítěte, ledaže by dítěti hrozila v důsledku kontaktu  újma. K názoru a přáním dítěte se při rozhodování přihlíží v závislosti na jeho vyspělosti.
Zohlednění předchozího domácího násilí ve vztahu záleží především na rozhodování konkrétního soudce, opomíjení předchozího domácího násilí v soudním rozhodování dlouho bylo (a stále je) předmětem kritiky nevládních organizací.
Od roku 2008 platí směrnice předsedy Oddělení rodiny (Family Division) Nejvyššího soudního dvora (High Court of Justice)[1], týkající se postupu soudů při rozhodování o žádostech o vydání rozhodnutí o pobytu či styku, resp. ve všech případech, které se týkají pobytu dítěte nebo jeho kontaktu s rodičem nebo jiným členem rodiny. Podle směrnice se má postupovat vždy, pokud je tvrzeno nebo lze předpokládat, že dítě nebo jedna strana zažila domácí násilí páchané druhou stranou. Směrnice obsahuje i definici domácího násilí.[2]
Soud má ve všech fázích řízení posuzovat povahu obvinění či tvrzení z domácího násilí a míru, do jaké je domácí násilí relevantní pro rozhodnutí o styku či pobytu dítěte. Soud vždy, když je vznesena otázka domácího násilí, zváží, zda bude otázka kontaktu s dítětem posouzena úředníkem orgánu péče o dítě. V nalézacím řízení by měl soud zjistit, povahu a stupeň domácího násilí a jeho dopad na dítě a na rodiče dítěte (příp. jiné relevantní osoby). Při rozhodování o otázce pobytu či kontaktu dítěte má soud posoudit jakoukoliv újmu, kterou dítě utrpělo v důsledku násilí nebo kterou by mohlo utrpět v případě rozhodnutí o pobytu či kontaktu a má rozhodnout o kontaktu pouze v případě, že si je jistý, že fyzické i citové bezpečí dítěte a rodiče, s nímž dítě žije, může být zajištěno před, v průběhu i po kontaktu. Vždy, když je zjištěno domácí násilí, má soud posoudit chování rodičů k sobě navzájem i k dítěti, mj. efekt domácího násilí na dítě a na rodiče, s nímž dítě žije, do jaké míry rodič žádající o pobyt nebo kontakt s dítětem je veden nejlepším zájmem dítěte či zda nejde o prostředek k pokračování v násilí, zastrašování či obtěžování druhého rodiče, postoj násilného rodiče ke svému předchozímu chování a možnost jeho změny.
V případě, že soud učinil zjištění o domácím násilí, a dojde k názoru, že přímý kontakt dítěte je v jeho nejlepším zájmu, má zvážit určení podmínek či pravidel kontaktu, např. zda nemá být kontakt kontrolován, a pokud ano, kde a kým. Nenařídí-li soud přímý kontakt, zváží, zda je v nejlepším zájmu dítěte kontakt nepřímý (např. písemný). Soud by měl vždy v odůvodnění ozřejmit, jak jeho zjištění ohledně domácího násilí ovlivnily jeho rozhodnutí o pobytu či kontaktu.
Postup soudu je tak otevřený a závisí na konkrétním soudci, domácí násilí není automaticky překážkou kontaktu s dítětem. Na druhé straně má soud vždy sledovat nejlepší zájem dítěte a vždy se vypořádat s otázkou domácího násilí a jeho dopadem na dítě i rodiče, s nímž dítě žije, za újmu dítěte se považuje i skutečnost, že bylo svědkem domácího násilí.


Spojené státy americké

Zohledňování domácího násilí v rámci rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče nebo zda a jak bude realizován styk dítěte s druhým rodičem, procházelo postupným vývojem, který směřuje k větší pozornosti vůči násilí, k němuž dochází či docházelo mezi rodiči. Domácí násilí je stále více zohledňováno v rozhodnutích o svěření dítěte do péče. Všechny státy nyní uvádějí domácí násilí jako faktor, který musí být při rozhodování vzat v potaz.
Významným krokem bylo vydání Vzorového zákona o domácím a rodinném násilí (Model Code on Domestic and Family Violence) vytvořeného Národní radou soudců rodinných soudů a soudů pro mládež (National Council of Juvenile and Family Courts Judges)[3], kterým se inspirují zákony stále většího počtu států (nyní jde o 24 států). Tyto zákony zavádějí do práva vyvratitelnou domněnku, že je na újmu dítěte a v rozporu s jeho nejlepším zájmem být svěřeno do výhradní péče nebo společné péče pachatele rodinného násilí. Tyto a další zákony zároveň řeší obdobné otázky v souvislosti s opatřeními týkajícími se styku dítěte s rodičem, jemuž dítě nebylo svěřeno do péče (standardy styku, asistovaný styk, opatření k zajištění bezpečí dítěte a rodiče).
Zákonodárství zhruba dvou třetin států však zároveň při rozhodování o svěření dítěte do vlastní péče zohledňuje mj. pravděpodobnost či ochotu rodiče (žadatele o svěření) poskytnout co nejširší kontakt dítěte s druhým rodičem, což snižuje šance obětí domácího násilí, pokud se ke styku dítěte s násilným rodičem staví zdrženlivě či odmítavě. Několik států však má normu, která vylučuje uplatňování tohoto hlediska v případě, že se druhý rodič dopouštěl domácího násilí.
Obecně lze říci, že soudy všech států musí nyní zohledňovat domácí násilí při rozhodování o svěření dítěte do vlastní péče a při rozhodování o styku dítěte s druhým rodičem, pouze pro polovinu z nich však jde o prvořadé hledisko. Zároveň ve Spojených státech amerických i v případě států přihlížejících intenzivněji k historii a dopadům domácího násilí přesto dochází ke sporným rozhodnutím, kdy je dítě svěřováno násilnému rodiči nebo kdy je rozhodováno ve prospěch styku s násilným rodičem, aniž je zajištěno bezpečí dítěte a pečujícího rodiče.
Pro úplnost uveďme podstatné normy a principy Vzorového zákona:
-          V každém řízení, kde se rozhoduje o péči o dítě, zakládá zjištění soudu o tom, že docházelo k domácímu nebo rodinnému násilí, vyvratitelnou domněnku, že je na újmu dítěti a v rozporu s jeho nejlepším zájmem být svěřeno do výhradní nebo společné péče s pachatelem násilí.
-          Vedle ostatních faktorů, které musí soud posoudit v řízení, kde se rozhoduje o svěření dítěte do péče nebo o styku dítěte s rodičem a kde soud učinil zjištění o domácím nebo rodinném násilí, zváží soud jako prvořadé bezpečí a blaho dítěte i rodiče, který je obětí násilí, a soud dále posoudí na straně pachatele násilí historii působení fyzické újmy, tělesného zranění, napadení nebo způsobení odůvodněné obavy ze spáchání právě uvedeného vůči jiné osobě.
-          V každém řízení, kde se rozhoduje o svěření dítěte do péče, zakládá zjištění soudu o existenci domácího nebo rodinného násilí vyvratitelnou domněnku, že je v nejlepším zájmu dítěte zůstat s rodičem, který není pachatelem násilí, a to v místě podle volby tohoto rodiče.
-          V každém řízení, kde se rozhoduje o úpravě rozhodnutí o svěření dítěte do péče nebo o styku dítěte s rodičem, zakládá zjištění, že od posledního rozhodnutí o péči došlo k domácímu nebo rodinnému násilí, závěr o změně okolností
-          Soud může rozhodnout o styku s dítětem s rodičem pouze v případě, že mohou zajištěna odpovídající opatření pro zajištění bezpečí dítěte a rodiče, který je obětí domácího nebo rodinného násilí
-          V rozhodnutí o styku s dítětem může soud nařídit předávání dítěte na chráněném místě nebo dohled nad průběhem kontaktu s dítětem jinou osobou nebo organizací (tzn. asistovaný styk), dále může nařídit pachateli domácího násilí zúčastnit se (a dokončit) intervenční program pro pachatele násilí jako podmínku pro styk s dítětem
-          Ať už je styk s dítětem připuštěn či nikoliv, soud může nařídit utajení adresy dítěte a oběti násilí
-          Určené státní orgány zajistí návštěvní centra („visitation center“ – místo určené pro realizaci kontaktu/styku s dítětem) pro oběti domácího nebo rodinného násilí a jejich děti k umožnění soudem nařízeného kontaktu tak, aby byli chráněni všichni členové rodiny; návštěvní centra musí poskytnout bezpečné místo a zvláštní pravidla pro asistovaný styk a předání dítěte ke kontaktu a dohled osoby vyškolené pro zajištění bezpečí a zamezení domácího a rodinného násilí.
-          Mediátor určený soudem k vedení mediace by měl zjišťovat případnou existenci domácího nebo rodinného násilí a neměl by v mediaci pokračovat, pokud k násilí docházelo, ledaže si to přeje sama oběť, nebo je mediace vedena způsobem, který zajistí bezpečí oběti, a to mediátorem, který vyškolen v oblasti domácího a rodinného násilí, nebo je oběti dovoleno mít při mediaci další osobu pro získání podpory (včetně advokáta). (Obecně je mediace v případech, kde docházelo k domácímu násilí, vyloučena; v případech, kde zákon mediaci povinně ukládá, má být nařízena pouze v případě, že je zaručena účast vyškoleného mediátora a zajištěna ochrana a bezpečí oběti.)
-          Orgány ochrany dítěte mají stanovit pravidla pro prověřování každého oznámení týkající se týrání nebo zanedbávání dítěte s ohledem na to, zda není zle nakládáno i s dalším členem rodiny. Je-li při vyšetřování týrání nebo zanedbávání dítěte zjištěno, že dítě nebo další člen rodiny je ohrožen domácím nebo rodinným násilím a že aby bylo zamezeno týrání nebo zanedbávání dítěte, je nutný odchod jednoho z rodičů, orgán ochrany dítěte bude žádat (usilovat) o odchod pachatele násilí; je-li zjištěno, že rodič dítěte je obětí domácího nebo rodinného násilí, musí být tomuto rodiči nabídnuta pomoc/poradenství.
Obecně lze říci, že Vzorový zákon (a na něj navazující místní rodinné zákony (Family Statutes) vycházejí z předpokladu, že domácí násilí páchané na rodiči poškozuje i dítě a ochrana dítěte před domácím násilí i rodiče (oběti násilí) má přednost před rodičovskými právy druhého rodiče (pachatele násilí); zajištění bezpečí dítěte i rodiče-oběti domácího násilí je věnována  prioritní pozornost ve všech stádiích a druzích rozhodování.


Francie

Francie nemá zvláštní ustanovení, která by ukládala soudu povinnost zohledňovat existenci domácího násilí při rozhodování o svěření dítěte do vlastní péče nebo při rozhodování o styku s dítětem. Ochrana před domácím násilím se realizuje především v oblasti trestního a policejního práva (trestní postih domácího násilí, možnost vykázání násilné osoby). Náznakem přesahu ochrany před domácím násilím do oblasti civilního, resp. rodinného práva, je možnost rodiče-oběti domácího násilí v rámci rozvodového řízení žádat soud ještě před proběhnutím celého řízení, aby v naléhavých případech přinutil pachatele násilí k opuštění společné domácnosti, v níž má přednost zůstat oběť.
Při rozhodování týkající se péče o děti po rozvodu má soud dbát o zájem dítěte, dítě též má v závislosti na své vyspělosti právo být vyslechnuto ve všech řízeních, které se ho týkají. Soud má zajistit pokračování ve vztazích dítěte s oběma rodiči, preferována je společná péče o dítě; je-li dítě svěřeno jednomu rodiči, má druhý právo na styk dítětem, toto právo může být odepřeno pouze z vážných důvodů. Bránění ve styku s dítětem je sankcionováno pokutou a/nebo vězením.
Zájem dítěte není blíže vymezen, obecně se má za to, že v zájmu dítěte je zachování co nejširšího kontaktu s oběma rodiči, případné historii domácího násilí nemusí být věnována zvláštní pozornost a nemusí být překážkou pro styk s dítětem, naopak může být styk s dítětem ukládán a vynucován i v případě, že dochází k pokračování násilí či k ohrožení bezpečí dítěte a/nebo rodiče-oběti násilí. Rodičovská práva a presumovaný zájem dítěte na styku s druhým rodičem mají přednost před zajištěním bezpečí dítěte a rodiče-oběti domácího násilí.
Z pohledu organizací pomáhající obětem domácího násilí je na velmi dobré úrovni ochrana poskytovaná trestním právem, kdy je domácí násilí stále kvalifikovaněji odhalováno a přísněji postihováno, na druhé straně zde však neexistuje provázanost s civilním řízením, v němž se např. rozhoduje o péči o děti. V civilním řízení se málokdy bere v potaz charakter domácího násilí, rozdíl mezi konfliktem a domácím násilím, manipulativní taktika násilníka, oslabené postavení oběti a je mj. vyžadována i mediace, v případech domácího násilí nevhodná. Soudy často zastávají názor, že vztah mezi partnery a rodičovské dispozice jsou dvě odlišné věci a že i pachatel násilí může být dobrým rodičem, tzn. i případný trestní postih rodiče za domácí násilí nemusí být brán v potaz. Může docházet i k případům, kdy je rodič odsouzen pro páchání domácího násilí, je pod soudním dozorem a je mu zakázán kontakt s obětí, avšak zároveň je mu přiznáno právo na styk s dětmi, kdy oběť musí na realizaci tohoto práva aktivně participovat pod hrozbou postihu; oběť též může využít práva ubytování na utajené adrese, avšak zároveň jí hrozí postih, pokud nesdělí druhému rodiči adresu pobytu svých dětí. Soudní praxe v civilních (rodinně-právních) věcech je proto kritizována pro nadřazování rodičovských práv nad právo na ochranu a bezpečí na straně dětí (a) obětí domácího násilí, potažmo pro „schizofrenii“ postupů v právu trestním a civilním.


Španělsko

Po reformě Občanského zákoníku v oblasti rozvodového práva bylo zakotveno, že v případě, kde existují rozumné závěry (doslova indicios razonables) o tom, že ve vztahu docházelo k domácímu násilí, nepřizná se sdílená péče. Při rozhodování se bere v potaz názor dítěte staršího 12 let, případně i mladšího, pokud soud uzná, že by mělo mít možnost se projevit. Pokud se jeden rodič chová násilně vůči druhému rodiči, soud obvykle nepřeruší režim návštěv (tj. styk násilného rodiče s dítětem), kontakt však probíhá za přítomnosti dozoru, tj. asistovaně. Pokud dochází přímo k násilí na dětech, soud kontakt násilného rodiče s dítětem zakáže. Někdy soudy argumentují, že přítomnost dítěte u násilí na rodiči samo o sobě znamená týrání dítěte, a umožní proto zákaz styku, zejména pokud dítě kontakt odmítá. Obecně i ve Španělsku existují názory, že násilí na druhém rodiče samo o sobě nediskvalifikuje násilného rodiče z péče o dítě, resp. neznamená automaticky překážku styku s dítětem. Na druhé straně se stále více prosazují i restriktivní přístupy, kdy je násilnému rodiči kontakt zakazován, neboť za oběť domácího násilí se považuje i dítě, které bylo jeho svědkem, a zákaz styku je nařizován i jako prostředek ochrany matky před dalším násilím.


Německo

Při rozhodování o svěření dítěte do vlastní péče nebo o právech souvisejících s výkonem rodičovských práv (např. právo na kontakt s dítětem) je brán v potaz tzv. nejlepší zájem dítěte (blaho dítěte). Přihlíží se především k výchovným schopnostem, osobnosti a životním podmínkám rodičů, k zajištění kontinuálního vývoje dítěte, k vůli a zájmům dítěte, k jeho vazbě na rodiče, ale i k ochotě jednoho rodiče tolerovat vazbu dítěte na druhého rodiče, k vazbě dítěte na sourozence atd.
Soud v zásadě není povinen zohledňovat existenci předchozího nebo probíhajícího domácího násilí ve vztahu – někdy soudy tuto skutečnost zohledňují, jindy zastávají názor, že pachatel se nedopouštěl násilí přímo na dítěti, a je mu proto přiznáno právo na styk s dítětem. Pomalu se však prosazuje pohled, že i přítomnost dítěte u domácího násilí je jeho ohrožením. Pokračování domácího násilí při výkonu práva na styk s dítětem není zatím příliš zohledňováno. Existuje však rozhodnutí Spolkového ústavního soudu, který v případě matky, jež byla obětí intenzivního násilí, rozhodl, že od ní nelze požadovat, aby spolupracovala s otcem na výkonu společné výchovy (Spolkový ústavní soud posuzoval situaci, kdy oběť intenzivního násilí, pro něž byl pachatel i odsouzen, odmítala společnou péči o dítě nařízenou soudem nižšího stupně, mj. z důvodu strachu z pachatele. Spolkový ústavní soud rozhodl, že tato okolnost, tj. předchozí násilí a oprávněný strach oběti, musí být brány v potaz, dále v návaznosti na to musí být posuzováno i blaho dítěte, kdy v případě zásadního rozporu mezi rodiči, který blaho dítěte ohrožuje, má být rozhodnuto o přiznání dítěte do výhradní péče jednoho z rodičů; podle Spolkového ústavního soudu v případě rozhodnutí nižšího soudu o společné výchově za daných okolností bylo porušeno právo navrhovatelky na ústavně zaručené právo na výchovu a péči o dítě.) I přes zmíněné rozhodnutí se zatím zohledňování domácího násilí v rozhodnutích týkající se péče o děti jako standard neprosadilo, tím méně v případech, kde domácí násilí nebylo pochopeno či rozpoznáno.
Zákon povinnost zohledňovat domácí násilí neukládá; Občanský zákoník (BGB) zakotvuje sice v § 1631 odst. 2 právo na výchovu bez násilí, které má být zohledňováno ve výchově i rozhodování státních orgánů, jde však pouze o programovou větu bez dalších konsekvencí. V § 1666 BGB je upraven katalog opatření, která lze přijmout, je-li ohroženo blaho dítěte (včetně zákazu pobytu v místě, kde se zdržuje dítě, tj. vykázání osoby z bytu, nebo omezení či odnětí rodičovských práv), což však nutně neznamená, že soud ohrožení domácím násilím posoudí jako ohrožení blaha dítěte.
Právo na styk dítěte s rodiči je upraveno v § 1684 BGB. Obecně má dítě právo na styk s každým z rodičů, každý rodič má zároveň právo i povinnost ke styku s dítětem. Rodiče se musí zdržet jednání, které by vztah dítěte k druhému rodiči narušovalo nebo by ztěžovalo výchovu. Rodinný soud může o rozsahu styku s dítětem rozhodnout a blíže určit jeho výkon. Rodinný soud též může právo na styk omezit nebo vyloučit, je-li to nutné pro blaho dítěte, takové rozhodnutí lze vydat jen v případě ohrožení blaha dítěte. Rodinný soud též může rozhodnout, že ke styku může docházet jen za přítomnosti třetích osob. Pokud soud rozpozná a definuje domácí násilí jako ohrožení blaha dítěte, může rozhodnout i o omezení styku násilného rodiče, záleží však na jeho úvaze a rozhodnutí.
V praxi lze pozorovat jak snahy o uznání domácího násilí jako ohrožení blaha dítěte, tak tendence k prosazování styku s druhým rodičem „za každou cenu“. Existuje řada případů, kdy je nařizován a vymáhán styk dítěte s násilným rodičem, přes obavy rodiče-oběti násilí i záporný postoj dítěte, kdy oběti jsou obviňovány z ovlivňování dětí. Existují případy násilí (příp. i zabití) spáchaného na dětech při výkonu práva na styk nebo řada případů, kdy je práva na styk využíváno primárně k aktům násilí na druhém rodiči při předávání dětí nebo k získávání informací o druhém rodiči.[4]
Obecně lze říci, že v německém právním řádu je prostor k větší ochraně dětí i obětí domácího násilí, záleží však především na soudní praxi a individuálním posuzování případů, kde hraje roli domácí násilí, a především pak na výkladu pojmu blaho dítěte, resp. ohrožení blaha dítěte.[5]


Rakousko

Při rozhodování o svěření péče do výchovy, resp. o právu na styk s dítětem, je bráno v potaz především blaho dítěte. Pro posuzování blaha dítěte je směrodatných vícero kritérií, zejména otázka výchovy a vazby dítěte na každého z rodičů, jde např. o kritéria u kterého rodiče bude nejspíše zajištěna kontinuita (lokální, sociální, výchovná), u kterého rodiče bude zajištěna lépe životní úroveň, u kterého rodiče bude větší rozsah jeho osobní péče, který z rodičů má lepší výchovné schopnosti atd., jedna z nejpodstatnějších okolností je též vazba, resp. vztah dítěte k danému rodiči. K rozhodnutí soud zpravidla vyžaduje dobrozdání dětského psychologa.
Soud nepřihlíží při rozhodování k tomu, zda v minulosti docházelo ve vztahu k domácímu násilí. Rakouské soudy většinou vycházejí z toho, že násilí proti jednomu z rodičů nezhoršuje vztah mezi násilným rodičem a dítětem. Zde se však volí, zvláště v souvislosti s právem na styk s dítětem, postupy jako předávání dítěte prostřednictvím třetí osoby nebo za doprovodu třetí osoby. Dokonce i v případě násilí vůči dítěti je právo na styk zachováno, není-li to v rozporu se blahem dítěte, v tomto případě je ale styk asistovaný.
Neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by soudu ukládalo posuzovat předchozí vztahy mezi rodiči (např. historii domácího násilí). Pokud se rodiče v případě rozchodu dohodnou na společné péči, tak (i v případě předchozího násilí mezi rodiči) soud takovou dohodu akceptuje. Ten, kdo se společnou péčí nesouhlasí, však může požádat o svěření dítěte do výhradní péče.
Při každém rozhodování, které se týká péče o dítě, např. pokud jde o rozhodnutí o styku s dítětem, se zohledňuje vůle dítěte, jakmile je schopno se vyjádřit. V případě dětí do deseti let věku musí být dítě vyslechnuto orgánem péče o dítě, děti od deseti let jsou vyslechnuty přímo soudem. Děti od 14 let mohou samy podávat návrhy týkající se péče a výchovy a odmítnout styk s druhým rodičem. V principu se však má za to, že v zájmu dítěte je kontakt s oběma rodiči.
Dochází samozřejmě k případům, kdy je kontakt s dítětem zneužíván k pokračování v násilném jednání vůči rodiči postiženému domácím násilím. Časté je v těchto případech zejména psychické násilí a zvláště dospěje-li znalec k tomu, že kontakt vyhovuje zájmu dítěte, hledá se řešení, jak zamezit kontaktu násilného rodiče s druhým rodičem (např.  předávání dítěte přímo před školou, školkou nebo útulkem, předání dítěte za účasti třetí osoby).
Při rozhodování o péči o dítě (resp. o výkonu práva na styk s dítětem) je klíčové posouzení obecného pojmu blaha dítěte, zákon ani žádné „precedenční“ rozhodnutí neukládá soudu povinnost zohlednit existenci předchozího či pokračujícího domácího násilí. Zmíněné okolnosti však mohou být vzaty v potaz zejména při určení způsobu výkonu práva na styk s dítětem, jakkoliv pravomoc soudu definovat blaho dítěte nevylučuje ani restriktivnější přístup.[6]
Ochrana proti domácímu násilí se v Rakousku realizuje především prostřednictvím práva policie vykázat násilnou osobu z obydlí (podobná úprava jako v České republice), příp. dále v právu trestním, nikoliv už v otázkách civilního, resp. rodinného práva.


Evropská unie – stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru

Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV) je poradním orgánem Evropské unie, jeho posláním je poskytovat odborné poradenství institucím EU (Evropské komisi, Radě EU a Evropskému parlamentu). Činí tak prostřednictvím stanovisek k návrhům právních předpisů, připravuje však i „stanoviska z vlastní iniciativy“ k tématům, která považuje za závažná.
V roce 2006 vydal EHSV stanovisko „Děti jako nepřímé oběti domácího násilí“[7], které navazuje na předchozí stanovisko EHSV k tématu Domácí násilí na ženách[8]. V stanovisku „Děti jako nepřímé oběti domácího násilí“ EHSV doporučuje, aby se každý členský stát v rámci boje proti domácímu násilí explicitně zabýval i problematikou dětí jako nepřímých obětí domácího násilí, mj. vnímáním dětí postižených domácím násilím jako samostatné skupiny, spoluprací v této problematice mezi pomáhajícími organizacemi a orgány péče o děti, soudy a rodinnými poradnami, zajištěním vzdělání a odporné přípravy všech profesí (poradny, školy, zdravotnictví, policie, soudy), které by měly rozpoznat ohrožení dětí v prostředí domácího násilí a účinně jim pomoci a zohledněním domácího násilí v opatřeních práva styku rodiče s dítětem a práva rodičů na výkon rodičovské péče.
Stanovisko zdůrazňuje, že pokud děti vyrůstají v prostředí domácího násilí, bývají tím vždy přímo či nepřímo ovlivněny, jsou vystaveny četným zátěžovým faktorům, jež mohou mít značný a trvalý vliv na jejich zdraví a chování.
V souvislosti s potřebou zohlednění dynamiky domácího násilí v opatřeních práva styku rodiče s dítětem a práva rodičů na výkon rodičovské péče stanovisko upozorňuje, že v soudních řízeních o určení vztahu dítěte a rodičů je nutné více než dříve přihlížet k aspektům ohrožení, jež jsou pro domácí násilí typické, zejména k vysoké pravděpodobnosti, že nebezpečí páchání násilí odloučením nekončí, kdy ochrana a bezpečnost žen a dětí musejí být zásadními aspekty rozhodnutí. Dále při zvažování mezi právními zájmy musí být před právem na kontakt s dětmi vždy upřednostněna ochrana před násilím.
Stanovisko se stručně řečeno zaměřuje na situaci dětí postižených domácím násilím v rodině, zdůrazňuje nutnost vzdělání a erudice všech subjektů, které se nějak podílejí na péči a rozhodování o dítěti a poukazuje na nutnost přihlížet k zájmům dítěte na všech úrovních rozhodování, včetně rozhodování týkající se styku rodiče s dítětem, při respektování potřeby zajistit dítěti ochranu a bezpečí.


--------------------------------------------------------------------------------

[1] President of the Family Division. Practice Direction – Residence and Contact Orders: Domestic Violence and Harm, viz např. zde: http://www.judiciary.gov.uk/docs/judgments_guidance/pd_domestic_violence_090508.pdf.
[2] Pro účely této směrnice domácí násilí zahrnuje fyzické násilí, výhrůžky nebo zastrašující chování a jakoukoliv jinou formu hrubého zacházení, které přímo či nepřímo může způsobit újmu druhé straně nebo dítěti nebo které může způsobit riziko újmy. Újma ve vztahu k dítěti znamená zlé zacházení nebo narušení jeho zdraví či vývoje, včetně narušení utrpěného například v důsledku viděného či slyšeného zlého zacházení s jinou osobou.
[3] Model Code on Domestic and Family Violence, viz např. zde: http://www.ncjfcj.org/images/stories/dept/fvd/pdf/modecode_fin_printable.pdf, část týkající se dětí je obsažena v hlavě IV. „Rodina a děti“ (Chapter 4. Family and Children).
[4] Informace k situaci v Německu byly získány od Berliner Interventionszentralle bei häuslicher Gewalt díky laskavé pomoci p. Marie Lienau z proFem, o.p.s., a jí poskytnutému volnému překladu získaných zdrojů
[5] Podrobný rozbor německého práva i úvahy de lege ferenda k otázce rodičovských práv a domácího násilí obsahuje např. materiál Spolkového ministerstva pro rodinu, seniory, ženy a mládež „Sorge- und Umgangsrecht bei häuslicher Gewalt: Aktuelle rechtlichen Entwicklungen, wissenschaftliche Erkenntnisse und Empfehlungen“ zde: http://www.gewaltschutz.info/download/Umgangsrecht.pdf
[6] Informace k situaci v Rakousku byly získány od Beratungsstelle für Frauen, Verein Wiener Frauenhäuser, díky laskavé pomoci a zprostředkování p. Marie Lienau z organizace proFem, o.p.s.
[7] Celexové číslo dokumentu v programu EUR-lex (http://eur-lex.europa.eu/cs/index.htm) 52006IE0416, jinak viz: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2006:325:0060:01:CS:HTML.
[8] Celexové číslo dokumentu v programu EUR-lex 52006IE1577.

www.prestupky.blogspot.com