Případy Mám dítě se střídavkářem

Mám dítě se střídavkářem

Případy

Tento příběh je varováním pro všechny ženy. Kam vede slepá důvěra, přesvědčení, že on se kvůli mně změní...  Spasitelský syndrom je "diagnóza", která se obrací proti spasiteli samému a je vlastní mnoha ženám. Jedna věří, že změní alkoholika, a jiná, že změní střídavkáře. Obě se pletou.

V druhém případě to se spasitelkou odnesou i její děti. A stát a jeho orgány, mající za úkol děti chránit, jen mlčky přihlíží. Proto mějme oči otevřené, než si s někým pořídíme děti. Kolik takových příběhů se ještě bude muset odehrát, než si to lidé uvědomí?

 

 

Muž, zhrzený z odchodu ženy, na kterém podle svého přesvědčení nenese žádnou vinu. Po zjištění, že nemá žádnou možnost bývalé ženě ublížit a nedaří se mu ani odebrat jí děti, zaměří svou pozornost jinam. Stává se členem jádra agresivní organizace bojující za práva otců. Ale ani to mu nestačí. Nachází si proto ženu. Po narození společného dítěte se mu otvírá možnost udělat někomu to stejné, co (samozřejmě neprávem) udělal někdo jemu. Konečně se může pořádně pomstít! Co na tom, že tato žena za nic nemůže. Stačí, že má stejné pohlaví jako ta osoba, co si dovolila od něj s dětmi tehdy odejít. Všechny ženy jsou stejné. A on jí "ukáže". Vrátí jí to za všechny ženy, které si kdy dovolily od mužů odejít, a dokonce s dětmi. I když je to neuvěřitelné, následující příběh je skutečný.

-----------------------------------------------------------------------------------------

Náš příběh začal tak jako mnoho jiných. Končil však noční můrou. Já měla dceru. On měl dvě. Věkově se ta moje vešla mezi ty jeho. Začali jsme spolu žít. Já s dcerou v jeho domě za městem. Jeho děti byly v péči maminky a jezdily k nám na víkendy a na den v týdnu. Vztah mezi přítelem a jeho bývalou manželkou se neobešel bez nadávek, scén a nervových výlevů. Nebyl jediný den, kdy by na ni přítel nenadával. Já fungovala jako hromosvod. Věřila jsem mu ale, že je to právě ona, kdo může za rozpad jejich manželství. Měla na tom nést lví podíl. On se prý do poslední chvíle snažil jejich vztah udržet kvůli dětem. Ona však z jeho domu odešla.

 

Uplynul rok a já začala tušit, že tu není všechno tak jak má. Uplynul druhý a náš vztah se rozpadal. Choval se ke mně stále hůř, prý jsem stejná jako jeho bývalá manželka, protože jsem se v prvním vztahu také rozvedla a podle jeho slov jsem svému bývalému manželovi „ukradla“ dceru. Přítel se navíc zapojil do urputného soudního boje o svěření svých dcer do střídavé péče a úplně tomu propadl. Stal se jedním z hlavních agitátorů uskupení propagujících střídavou péči a mě degradoval na svoji spolubydlící, protože jsem jeho nadšení, ani jeho zapálení pro boj o střídavou péči nepodpořila. Odsoudil mě tedy i jako partnerku. Kritika padala na moji hlavu naprosto za všechno a já začala pomalu chápat, co vedlo jeho bývalou ženu k tomu, že ho nakonec opustila. Až mnohem později jsem si uvědomila, že to co se v naší domácnosti děje, je domácí násilí. Manipuloval se mnou tak dokonale, že jsem si ani nevšimla, že jsem nakonec svázaná jako ve svěrací kazajce.

 

Pak přišel zlom. Nečekaně jsem otěhotněla. On se mnou ale žádné dítě nechtěl a dával mi to důrazně najevo při každé hádce. Hádky a následné ledové mlčení se ostatně stali našim denním rituálem. Přítel začal navíc nesnášet moji dceru. Byla mu trnem v oku a zabírala místo jeho mladší dceři. Když už bylo nezvratné, že se dítě narodí, začal mě přítel lámat, aby mohl zůstat na rodičovské dovolené. Prý si tak zajistí, že mu dítě jen tak neseberu. Navíc má velké zdravotní problémy, jeho práce ho už dlouho nebaví a tak zůstane doma a bude se starat o děti. Prý o všechny - včetně mojí dcery. Postará se o domácnost, bude to fajn. Pokud na to nepřistoupím, tak naše dítě nechce.

 

Kývla jsem. Chtěla jsem alespoň pro své druhé dítě rodinu. Přítel si začal vše zařizovat u sebe v práci a dokonce i v mé práci. Připadala jsem si tehdy jako hadrová panenka. Mám tedy zůstat doma půl roku, a pak se vystřídáme a na rodičovské zůstane on. Ještě v sedmém měsíci těhotenství u nás proběhla taková hádka, že jsem se chtěla odstěhovat. Sdělil mi, že nenávidí moji dceru. Dokonce i těsně před porodem byla situace taková, že mě do porodnice vezl s odměřeností a chladem. Dva měsíce po porodu jsme se sice ještě tvářili jako dokonalá rodinka, pak však nastalo další peklo. Začal moji dceru vyhazovat z pokojíčku a řval na ni, že ji nemá rád a že je mu ukradená. To byla silná káva i pro mě a tak se strhlo něco, co se dá nazvat běsněním. Začal mi vyhrožovat, že mě zabije. Pokud mu prý syna odnesu, tak zabije i jeho. Moje dcera plakala ve vedlejší místnosti. Sevřená strachem o obě děti i o sebe jsem tehdy byla jako v transu.

 

Den mého návratu do práce se blížil a já přítele přemlouvala, abych mohla zůstat se synem doma. Neexistuje! Snad ho nechci podrazit, kdo si o mě co pomyslí! Byla jsem zoufalá. Choval se ke mně jako k onuci a k mé dceři jakbysmet. Nastoupila jsem tedy s těžkým srdcem do práce a nestačila se divit. Po čtyřech dnech mě čekal výstup hodný scény z psychiatrické léčebny. Přítel zuřivě držel plačícího syna v náručí a řval na mě, že teď konečně poznám jaké to je přijít o dítě a zažiju doprošování o to s ním být. Teď si prý může dělat se synem, co bude chtít. Z jeho domu mám vypadnout i se svoji dcerou a to nejlépe ihned. Už mě tam k ničemu nepotřebuje. Krve by se ve mně nedořezal.

 

Z domu jsem se ale odmítala hnout. Bez syna neodejdu! I přes jeho výhružky policií, násilným vyvedením, vyměněním zámků nebo vystěhováním mých věcí. Bez syna neodejdu, opakovala jsem mu do úmoru a další dny, týdny a měsíce se proměnili v nekonečné peklo.

 

Po půl roce bylo jasné, že takhle dál žít nemůžeme. Byla jsem na pokraji sil. Dcera mě prosila, abychom se odstěhovali. Věc jsem začala řešit i právně, ale bála jsem se jít do otevřeného sporu. Věděla jsem, kdo proti mně stojí, a měla jsem strach. Za poslední dva roky nedělal přítel nic jiného, než že se probíral soudními případy střídavé péče, stal se čelním představitelem hnutí otců za střídavou péči a podílel se na organizování jejich akcí. Její členové se stali jeho přáteli a poradci. Jeho jediné téma bylo střídavá péče.

 

Já byla sama.

 

Navrhla jsem mu tedy dohodu, která se střídavé péči podobala, abych mohla z jeho domu odejít a zároveň abych nepřišla o syna. Nesouhlasil. Dokonce začal hrát divadlo o usmíření. Opět jen faleš a přetvářka. Posílala jsem mu proto další a další návrhy dohod, jen abych měla něco v ruce a on mě z péče o syna nevyšachoval úplně. V únoru konečně podepsal dohodu, kde si vymínil, že mu budu na syna platit, budu pro něho jezdit a budu s ním o něco málo míň než on. Jinou dohodu podepsat odmítal. Bylo mi strašně. Připadala jsem si jako ve svěráku.

 

Týden před stěhováním mi sebral klíče od domu, abych mu neodnesla věci, které si nárokoval. Zbytek věcí mi vystěhoval do stodoly. Už jsem neměla sílu to řešit.

 

Tři dny po odstěhování jsem odnesla na OSPOD naši dohodu. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem na chodbě potkala bývalého přítele, aby mi oznámil, že dal návrh k soudu, aby tím prý naši dohodu stvrdil. Zírala jsem na něho a cítila naprosté zoufalství. Budeme se soudit! To čemu jsem se chtěla vyhnout, se stane realitou.

 

O svém návrhu k soudu mi lhal. Jeho návrh zněl jasně - chce syna do své výhradní péče. Já jsem ta, která syna opustila. Podlamovala se mi kolena. Soudu také předložil předběžné opatření, kdy žádal syna předběžně do péče. Vyhověli mu. Byl s ním přece na rodičovské dovolené.

 

Soudní jednání začalo překvapivě brzy. Soudkyně nařídila znalecké posudky. Do léta bylo další stání. Dítě má být svěřeno matce. Otci má být určen styk dvě hodiny týdně pod dohledem.

 

Formálně měl ale posudek jen pár stran a advokátka bývalého přítele ho roznesla na kopytech. Bylo mi do pláče. Další posudek, další prodlužování doby, kdy jsem byla se synem jen několik dní v týdnu a zažívala nekonečnou úzkost a strach, co se s ním děje, když je u otce. Končilo léto a znalkyně se neozývala. Apelovala jsem tedy na ní. Bylo už víc než jasné, že posudky do nařízeného soudního jednání nestihne. Další odklad. V říjnu mi i přes její posudek, která navrhoval střídavou péči, dala soudkyně syna do mé výlučné péče. Myslela jsem si, že máme vyhráno. Bývalý přítel zuřil. Okamžitě se odvolal. Termín krajského soudu nás čekal až další léto. Zoufalství nad stavem mého syna střídala beznaděj. Přesto jsem nepřestávala věřit, že už brzy budeme zase spolu a já mu vynahradím všechno to strádání, kterým procházel. Byla jsem o to víc zoufalá, že jsem vůbec nevěděla, co s ním je, když je u otce. Komunikace mezi námi jako rodiči byla nulová, ve vzduchu vysela vražedná nenávist.

 

V květnu 2014 vydal ústavní soud svůj nález ohledně ustavení střídavé péče. Přesto přese všechno jsem věřila ve zdravý rozum. Marně.

 

V červenci nám krajský soud nařídil střídavou péči. OSPOD se dokonce přiklonil na stranu otce. I pro ně jsem byla po značných intervencích otce proradná matka, která opustila dítě. Nestačila jsem se divit.

 

Teď je to pár týdnů, co praktikujeme střídavou péči. Nesouhlasím s ní a nikdy s ní souhlasit nebudu. U takto malého dítěte obzvlášť! Věřím, že existují výjimky, kdy může takový způsob výchovy fungovat. My k těmto případům ale zdaleka nepatříme. Střídavá péče nemůže fungovat v situaci naprosté nedůvěry a nesnášenlivosti partnerů. Pak je to jen další násilí, kterým bude dítě i nadále trpět. Zkrátka silou nejde vůbec nic. A to, že to odnese naše dítě je více než zřejmé.

 

Pokud se nad tím zamyslím jako matka, tak se ptám - k čemu mě vlastně tento stát nutí? Mám skutečně komunikovat dál s člověkem, který se se mnou snažil a snaží manipulovat, a který převrací pravdu v lež? Mám vycházet s člověkem, který vědomě ubližoval mé dceři a mě, a který naprosto nehorázným způsobem zničil dětství mému synovi? S člověkem, který sebral mým dětem nárok na normální dětství - synovi domov, zázemí a pocit jistoty a mé dceři milovaného brášku? Mám být svědkem toho, že můj syn nechce za svým otcem a přesto s tím nesmím nic udělat? Mám se jen dívat, jak se můj syn vrací dezorientovaný a hledá si pocit alespoň nějakých jistot?

 

Mému synovi jsou dva roky. Dokáže někdo domyslet, čím vším si muselo tohle dítě už projít a co všechno ho ještě čeká? A jaké následky si díky násilím vynucené střídavé péče toto dítě ponese?

 

----------------

 

Velice mě mrzí, že dokud se bude jednat o jednotlivé případy, tak to nikoho zajímat nebude. Až budou dětí desítky a stovky, pak se nad tím možná někdo pozastaví. Až bude střídavá péče hrozit dětem, které si ji sami nepřejí, nebo o tom rozhodnout ještě nedokážou, nebo rodičům, kteří vědí, že fungovat prostě nemůže a začnou se ozývat, pak se teprve soudy pozastaví nad plošným zaváděním tohoto nesmyslu, který může děti trvale poškodit.

 

Střídavá péče může skutečně kvalitně a dobře fungovat jen v případech naprosté shody všech zúčastněných, což je podmínka, kterou je v porozvodových a porozchodových situacích většinou bohužel nemožné splnit. Její násilné zavádění však poškodí především dítě samotné.