Odborné články Dítě má právo na styk s rodičem, ne povinnost

Dítě má právo na styk s rodičem, ne povinnost

Odborné články

Uvádíme tady dnes starší článek Mgr. Hany Langhansové, kde se zamýšlí nad vynucováním styku dítěte s rodičem, které jde někdy na první pohled proti zájmům dítěte. Je zde uveden také jeden případ vynucování víkendového styku s otcem v případě zneužívání dítěte. Matka s dítětem našla pomoc až v zahraničí a v době psaní článku případ ještě nebyl u konce...

Stále se dějí situace, kdy je matka odsouzena k pokutě nebo podmínce za to, že "nepřipraví" na styk dítě, které se již blíží zletilosti. Ale ani pro menší děti není povinné se s kýmkoliv stýkat, jak si to často vykládají někteří rodiče, většinou otcové, nebo dokonce i soudy. Tímto pak dochází k zásahu do základních práv dítěte.

Pro rodiče, kteří se právě s tímto přístupem potýkají, přináší článek další užitečné informace.

http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=40

Přesto ani sedmnáctileté dítě se nemůže rozhodnout, se kterým rodičem chce žít. Podle převládající soudní praxe se nemůže rozhodnout ani o tom, zda se chce stýkat s rodičem, se kterým nežije ve společné domácnosti. V českém právním řádu není sice nikde zakotvena povinnost dítěte se s tímto rodičem stýkat, ovšem s vyloučením právně významného projevu vůle nezletilého a posuzováním pouze „zájmu dítěte“ v praxi dochází k tomu, že je právo dítěte na styk s rodičem jako povinnost uplatňováno. Styk je vymáhán proti vůli dětí. Existují sice osvícení soudci, kteří již uznávají, že např. čtrnáctileté dítě nelze ke styku s rodičem nutit, na druhou stranu dle našich zkušeností převládají případy, jako například případ jedné naší klientky, které chtěl soudce udělit pokutu za to, že „nepřipravila“ ke styku s otcem svou sedmnáctiletou dceru (to znamená, že se dcera nechtěla s otcem stýkat).

Dochází tím dle mého názoru k porušení řady ustanovení Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o právech dítěte, Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách a dalších mezinárodních dokumentů o lidských právech. Již samotný článek 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen LZPS) říká, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Pokud existují nějaké nerovnosti, pak u dětí se jedná o zvýšenou ochranu, jak to stanoví i čl. 32 odst. 1 LZPS. Dále je třeba zmínit článek 3 odst. 1, který sice v demonstrativním výčtu neuvádí věk, jako faktor, na základě něhož by mohlo docházet k diskriminaci, lze jej však podřadit pod pojem „jiné postavení“. Článek 4 pak stanoví, že povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích. Jak již jsem zmínila, v našem právním řádu není a ani nemůže být zakotvena povinnost dítěte, stýkat se s kýmkoli, tedy ani s rodičem.

Samozřejmě lze argumentovat tím, že soudy zde ukládají pouze druhému rodiči povinnost připravit dítě ke styku a ve stanovenou dobu druhému rodiči předat. To je sice pravda, taková konstrukce však domyšlená do důsledku spěje k tomu, že je zcela vyloučena jakákoli možnost, že by dítě, tedy osoba mladší osmnácti let, mohla mít v tomto případě vlastní vůli. V praxi se pak pod pojmem „připravit dítě ke styku“ v mnoha případech rozumí dítě přesvědčit a pokud to nejde po dobrém, pak jej prostě přinutit.

V mnoha případech pak při samotném předání dítěte může docházet i k porušování jeho práv zakotvených v článku 7, tedy práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, někdy by se situace dala popsat rovněž jako „ponižující zacházení“ (čl. 7 odst. 2 LZPS). Pokud se to zdá přehnané, zkusme si představit některou z mediálně známých scén výkonu soudního rozhodnutí odebráním dítěte a v roli dítěte si představme dospělou osobu.