Odborné články Syndrom zavrženého rodiče. Nebo snad partnera?

Syndrom zavrženého rodiče. Nebo snad partnera?

Odborné články

V porozvodových sporech bývá často slyšet odborně znějící termín "syndrom zavrženého rodiče", kterým se nejčastěji ohánějí organizovaní otcové bojující za tzv. "otcovská práva". Není to však jen smyšlený argument, mající mystifikovat orgány OSPOD a jejím prostřednictvím soudce, který rozhoduje v jejich sporu o porozvodové péči o dítě?

 

Odpověď je ve většině případů "ANO", syndrom zavrženého rodiče je jen záminka. Ve většině případů, nikoliv ve všech, píšeme proto, že jistě existují i případy dětí záměrně zmanipulovaných matkou proti druhému rodiči, což ale nejsou případy prootcovských aktivistů. Jejich bývalé partnerky jsou dlouholetým týráním a porozvodovým sporem zničené natolik, že na manipulaci dětí a veřejné vystupování nemají už sílu a chtějí jen v klidu normálně žít, jak jsme rozhovory s některými z nich sami zjistili. Bohužel však mají smůlu v tom, že jejich bývalý partner trpící syndromem zavrženého partnera si z pomsty a snahy o kontrolu nad bývalou partnerkou mnohdy udělá dlouholetý smysl života. O syndrom zavrženého rodiče se rozhodně nemůže jednat zejména v těch případech, kde bojovníci za střídavou péči jdou tzv. přes mrtvoly a snaží se ji prosadit za každou cenu bez ohledu na podmínky (nekomunikace mezi rodiči, zcela odlišné způsoby výchovy mezi rodiči, vzdálenost bydliště rodičů...) nebo v nejhorších případech, kde nemají šanci na střídavou péči, se snaží alespoň docílit toho, aby bylo dítě odebráno druhému rodiči a umístěno do ústavního zařízení. Každému zdravě uvažujícímu člověku musí být jasné, že toto není projevem otcovské lásky, ale jen snahy o pomstu a udržení kontroly všemi prostředky. V těchto případech se potom spory hemží termíny "syndrom zavrženého rodiče", "feminismus", "rozvodový průmysl" a podobné, které jsou ve velkém množství k vidění na otcovských webech. Jaká je však skutečná motivace takových "bojovníků"?

Jak jsme již v několika článcích zmínili a jak často píší i nezávislí odborníci, je to snaha udržet si alespoň nějakou kontrolu nad bývalým partnerem i po rozchodu. Nutno říci, že ve většině případů se to týká mužů, protože ženy si na rozdíl od nich nenárokují majetnické právo na druhého partnera. A jaká může být nejsilnější zbraň k udržení vlivu nad matkou? Samozřejmě dítě a neváhají jej k tomu využít. Velmi trefně a přesně to ve svém článku popsal známy psychiatr a psychoterapeut pan MUDr. Petr Pöthe:

http://www.dr-pothe.com/index.php?option=com_content&view=article&id=84%3Ahra-o-dit-a-syndrom-zavreneho-partnera&Itemid=75

Nejedná se tedy o "syndrom zavrženého rodiče", kterým se ohání odvržený partner, ale ve skutečnosti se jedná o "SYNDROM ZAVRŽENÉHO PARTNERA". Tedy stav, kdy se jeden z partnetů nedokáže smířit s tím, že už není pro bývalého partnera tím nejdůležitějším. Při tom to není vůbec o tom, že by bývalého partnera nebo dítě bezmezně miloval, jak se snaží předstírat. Cítí obrovské ponížení, že si bývalý partner dovolil od něj odejít a nelituje obětovat jakýchkoliv prostředků (včetně psychického zdraví dítěte), aby partnerku "uvázal" zpět nebo nad ní alespoň částečně udržel kontrolu. Jak je v článku vidět, do schématu chování takového "rodiče" velmi přesně zapadají i nejznámější prootcovští aktivisté, kteří neváhají své případy vláčet internetem a médii, snaží se co nejvíce očernit bývalou partnerku a naopak naklonit veřejné mínění na svoji stranu. V těchto případech je téměř bez výjimky v pozadí skryté domácí násilí ať už fyzické nebo "jen" psychické, přitom takoví skrytí násilníci vládnou výbornými komunikačními schopnostmi. Výborný příklad skrytého násilníka je nedávné odhalení jistého doktora B., který se veřejně rád ukazoval s nejvyššími politickými představiteli a mimo veřejnost shodil masku a byl mimořádně násilný. Naštěstí jeho případ je natolik do očí bijící a díky mnoha svědkům i snadno prokazatelný, že nedostane možnost použít dítě jako zbraň proti bývalé partnerce. Společným znakem těchto případů je to, že tito lidé jsou přesvědčeni o svém právu natolik, že nemají problém veřejně prezentovat svoji překroucenou verzi vlastního případu a ještě při tom vypadat věrohodně. Jejich bývalé partnerky toho po dlouholetém týrání již schopny nejsou a na veřejnost se tak pravidelně dostávají jen jednostranné informace vyznívající ve prospěch skrytého násilníka - jakože "milujícího otce". Bohužel OSPOD i soudy mají jen omezené možnosti (a chuť) skryté domácí násilí odhalovat a zejména prokázat, protože se odehrává převážně jen beze svědků a za zavřenými dveřmi. Mnoho soudců a zejména pracovnic OSPOD na tuto snahu již úplně rezignovalo nebo prostě jen podlehnou silnému tlaku, který dokážou vzájemně se sdružující a podporující násilní bojovníci za "otcovská práva", vyvinout. Čest patří světlým výjimkám mezi pracovnicemi OSPOD a soudci, kteří ještě dokážou hájit práva dětí i obětí domácího násilí. Změnit tento stav můžou jen samotní lidé zastávající příslušné funkce, kteří mají pravomoc skryté domácí násilí odhalovat a zcela tak rozbíjet pohádky násilníků o tzv. "syndromu zavrženého rodiče". Je jen potřeba vyvinout více vlastní iniciativy a nepodléhat nátlakovým skupinám, které dokáží svým chováním (hromadnými návštěvami, vyhrožováním, smyšlenými trestními oznámeními apod.) pracovnice OSPOD v mnoha případech zastrašit a ty následně raději dávají soudům taková doporučení, kterým se zbaví onoho nátlaku, místo doporučení v zájmu dětí.

Na závěr ještě připomeneme, že i autor pojmu "Syndrom zavrženého  rodiče" upozorňuje, že o syndromu zavrženého rodiče je možno uvažovat jen tam, kde rodič svým chováním a jednáním sám nezapříčinil odpor dítěte ke svojí osobě. I děti jsou lidé a mají právo na vlastní city a vlastní názor. Pokud rodič svým chováním způsobil odpor dítěte, o syndrom zavrženého rodiče se zde v žádném případě nejedná.