Odborné články Zdeněk Matějček o střídavé péči

Zdeněk Matějček o střídavé péči

Odborné články

Náhodou se nám dostala do ruky úplně malá a nenapádná knížečka od pánů Z. Matějčka a Z. Dytrycha, "Krizové situace v rodině očima dítěte", která popisuje a přibližuje čtenářům problémy v rodině, které mají příčinu v rodičích a mají vždy dopad na dítě. Popisuje závist, nevěru, období rozvodu, rodiny s novými partnery a sourozenci nebo také nemoc a smrt v rodině či stěhování. Malý kousek je věnován i tolik propagované střídavé péči...

 Rádi bychom čtenářům předali pohled pana Matějčka na tuto věc:

Konečně je tu také otázka styku dítěte s rozvedeným otcem a s rozvedenou matkou. Vyjděme z dnešní situace, kdy stále ještě více než v 90% případů je dítě svěřováno do péče matky a otci jsou stanoveny tzv. návštěvy. Psychologická poučka praví, že dítě přijme dva různé světy, dvě různá prostředí (a zvykne si v nich žít celkem bez větších problémů), ale jen pokud se mu nepřátelsky nemíchají.

Optimální formou kontaktů po rozvodu je volné pokračování rodinného vztahu. Oba rodiče uznávají, že jejich rodičovství pokračuje. Rozsah a forma styku se dohodnou podle okolností. Soud nemusí nijak zasahovat a všem účastníkům se ušetří mnoho nepříjemností. Do tohoto rámce spadá i dnešní možnost tzv. střídavé péče, pro niž je takováto maximálně vstřícná dohoda základní podmínkou.( Viděno očima dítěte je to, že by se rodiče ani rozvádět nemuseli. Problém se týká jen jich a dítěte jen okrajově. Všechno kromě společné domácnosti rodičů mu zůstalo zachováno.) Z psychologického hlediska vznášíme jen jednu, ovšem dosti závažnou, námitku, že totiž už od dvou let si dítě vytváří pojem domova, k němuž patří nejen stálost "jeho lidí", ale i stálost místa a prostředí - takže pravidelné a zdánlivě zcela "spravedlivé" střídání rodičovské péče může ono vědomí domova a psychické jistoty s ním spojené oslabovat.

Druhou formou styku, kterou pokládáme za psychologicky výhodnou pro všechny tři účastníky, je převažující péče jednoho z rodičů, včetně jednoho domova pro dítě kombinovaná s opakujícím se delším pobytem dítěte u druhého rodiče. Rozsah této delší doby je věcí dohody, případně na uvážení soudu s přihlédnutím k věku dítěte a dalším okolnostem. Mohou být mezitím i pravidelné víkendové návštěvy nebo nemusí, potom je ale vhodné delší pobyt opakovat vícekrát do roka. Při takovémto řešení (výlučná péče - pozn.autora) se podstatně oslabuje možnost pokračujícího nepřátelství, odpadá do značné míry "vzkazování nepříjemností" po dítěti z jedné strany na druhou, dítě neztrácí domov ani hlavního svého vychovatele a přitom druhý rodič má možnost s ním prožít i ten "obyčejný život", což při pouhých víkendových návštěvách úplně možné není.

Teprve na třetím místě je možno uvažovat o řešení dnes stále vysoce převažujícím, kdy styk s druhým rodičem probíhá podle přesně stanovených pravidel a časového rozvrhu, který všichni samozřejmě přesně dodržují. Je to uspořádání citově velice chladné, avšak alespoň korektní a z hlediska dítěte psychologicky sice těžce, ale přece jen přijatelné.

Jestliže ovšem manželský konflikt bezohledně dále pokračuje, pak je situace pro dítě krajně nepříznivá a samo soudní stanovení styku mnoho nepomůže... Měli bychom být schopni všechnu snahu soustředit k tomu, aby manželský konflikt, který vedl k rozvodu, byl rozvodem vyřešen a dále už nepokračoval.

Myslíme si, že toto je celkem jasný názor na střídavou péči a okolnosti kolem styku s druhým rodičem. V závěru odborníci upozorňují, jak je důležité, aby konflikt rodičů dále nepokračoval. Při střídavé péči nařízené přes odpor jednoho z rodičů se ale stane pravý opak, konflikt pokračuje dál, možná více skrytě, ale o to zákeřněji a s většími dopady na dítě. Toto by vždy soud při rozhodování o péči o dítě měl mít v paměti.

Dále tady je zmínka o častém argumentu některých jedinců, že vlastní krev je vlastní krev a nikdo nemůže mít vztah k dítěti takový jako biologický rodič. A jistě i dítě k němu, dítě by mělo asi mít vrozenou lásku k biologickému rodiči. Pan Matejček ovšem je jiného názoru a zastává se tvrzení, že matku nebo otce nedělá břicho a spermie, ale srdce.

Nevlastní rodiče, nebojte se přijmout své náhradní rodičovství! Slovo náhradní neznamená v tomto případě nic podřadného. Naopak znamená pomoc dítěti tam, kde ji nejvíce potřebuje. Jestliže jsme jednou přijali dítě takové, jaké je, bez předsudků a bez podmínek, pak je naše psychologické rodičovství povýšeno nad pouhé biologické zplození dítěte.

Nebojme se o lásku dítěte! Není žádný hlas krve, který by k sobě neomylně poutal jen vlastní rodiče a vlastní děti. Dítě za rodiče přijímá ty, kdo se k němu mateřsky a otcovsky chovají, tj. kdo se stávají "jeho lidmi" a vůbec k tomu nepotřebuje potvrzení z porodnice, že je jejich vlastní.

A dále ještě:

Když je dítě svědkem matčiných bolestí (nemoc), často bývá podivně zmateno, je naplněno obavami, co všechno se matce může stát, obává se až nepřiměřeně o její život. Samozřejmě to platí i o vztahu k nemocnému otci, ale ukazuje se, že nemoc otce je přece jen dítětem chápána poněkud jinak, jako by se dítěte tolik nedotýkala.

Teď trochu odbočíme a připomeneme si častý argument zastánců střídavé péče, že nejhůře prospívají děti vyrůstající v rodině s matkou a nevlastním otcem. Podle nich dochází v těchto rodinách k nejvyššímu zneužívání dětí (nevlastním otcem), což by měl být podle nich důvod k častějšímu svěřování dětí do střídavé péče nebo dokonce do péče otce. Zde si dovolíme citovat pana prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D, známého psychologa a sexuologa:

Jak častý je incest (zneužívání) v české společnosti? Podle průzkumu z roku 2008 o sexuálním chování Ćechů bylo dospělou osobou zneužito 7% dívek a 3% chlapců. Průměrný věk obětí byl mezi 11. a 12. rokem. Z chlapců bylo 67% zneužito mužem, 33% ženou. Dívenky byly zneužity ve 100% mužem. Pachatel byl z příbuzenstva u 32% chlapeckých obětí, dívky je znaly v 60% případů. V naprosté většině se jedná o zneužití ve vztahu otec/dcera, až v 80 procentech! Přičemž polovinu z tohoto počtu činí zneužití vlastním otcem, druhou polovinu otcem nevlastním.

Vrátíme se k publikaci. Protože se tento web zabývá i důležitostí domova pro dítě, podíváme se ještě na názor pánů odborníků na tuto oblast:

Vývojová psychologie nás učí, že představa domova se u dětí objevuje přibližně kolem dvou let věku... To už dítě vyrostlo z představy, že je s matkou jedna osoba.

Ve druhém a třetím roce zahrnuje dítě do představy "svých lidí", celé lidské společenství, v němž vyrůstá. Protože je to prostředí známé, cítí se zde bezpečně, tedy "doma".

Tuto jistotu domova si pak po třetím roce nese s sebou a v sobě, když překračuje hranice své rodiny. Např. odchod do školky. Pro předškolní dítě je domov přístavem bezpečí, kam se vrací z prvních dobrodružných výprav za poznáním světa. Víme, že některé děti odloučení od domova snáší dobře a některé moc špatně... Z předškolní doby si neseme do života obvykle i první vzpomínky, které si pak až do stáří dovedeme vyvolávat. Příznačné je, že tyto vzpomínky se váží právě k onomu našemu "domovu", někdy si dovedeme připomenout i jeho smyslové kvality, např vůni! V tomto věku mají děti už i svůj koutek na hraní, pokojíček, jakýsi svůj vlastní domov ve společném domově...

Ve školním věku je svět dítěte rozdělen na sféru pracoviště, školy a sféru domova jako místa odpočinku, zábavy a intimity... Domov už není jenom místo osobní jistoty, nýbrž také jakési království, kterému dítě samo vtiskuje "pečeť své osobnosti"... Domov už není jenom pro ně, pro jeho ochranu a bezpečí, domov je nyní také jeho, takže je možno se jím pochlubit, předvést se, reprezentovat. Děti chtějí ukázat kamarádům svůj domov v tom nejlepším světle... Ponižuje ho a bolí, když domácí poměry jsou takové, že se stydí nebo bojí tam někoho přivést.

Čím je dítě starší, tím výraznější a pevnější formu jeho pojetí domova nabývá. Narušení tohoto pojetí je tedy s postupujícím věkem dítěte čím dál náročnější a tedy i svým způsobem nebezpečnější.

Od kterého věku je možno osamostatňování a odpoutávání od domova bez nebezpečí nastartovat? Odpověď není jednoznačná, neboť není jedno pravidlo pro všechny děti. Obecně se dá říci, že rozumnou hranicí je doba po 11 letech dítěte. To už nehrozí nebezpečí psychické deprivace... I citová vyspělost dítěte a odolnost jeho nervového systému je zpravidla taková, že nápory ze změny prostředí je schopno přijatelně zvládat. V tomto věku děti z vyšších kruhů zpravidla odcházely do internátů a domů se vracely v pravidelných intervalech...

Tady je jasně vidět, jak velký význam pojem domova pro dítě a pro člověka vůbec má. Vzít mu místo, kde by mohlo být "doma", má negativní dopad na jeho další vývoj. Asi od 11 let už dítě v sobě určitý základ má a je schopno odejít např na internát nebo podle nás také do střídavé péče.

Další kapitola je věnována tomu, jak složitá je pro dítě změna školy. To už si čtenář může přečíst sám v knize. I když to není kapitola zabývající se střídavou péčí, vyplývá z ní, že střídání dvou škol by pro dítě bylo tolik náročné, že by to nemohlo dlouhodobě zvládat.

Pan Matějček byl jistě odborník na svém místě a měl dětskou duši dobře prozkoumanou. Věděl, o čem mluví. Stejně tak pan Dytrych, který na knize spolupracoval. Doufejme, že osoby, které mají rozhodovat o dalším osudu našich dětí, budou mít jejich poznatky na paměti.

Uvedenou knihu doporučujeme našim čtenářům k přečtení, ať už prožívají nějakou náročnou situaci v rodině nebo chtějí jen lépe porozumět duši dítěte.

___________________________________________________________________________________

Zdeněk Matějček, Zdeněk Dytrych: Krizové situace v rodině očima dítěte

Doc. MUDr. Zdeněk Dytrych, CSc.  Psychiatr, vedoucí oddělení pro výzkum rodiny Psychiatrického centra Praha, autor a spoluautor více než 300 věděckých publikací.

Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc.  Dětský psycholog, pracovník oddělení pro výzkum rodiny Psychiatrického centra Praha, autor četných publikací zabývajících se psychickým vývojem dětí a jeho poruchami, rodinnými vztahy, otázkami učení aj.

V publikaci byly použity závěry z výzkumného projektu Ochrana duševního zdraví osob vystavených v dětství prokazatelnému psychosociálnímu riziku.

(Text byl redakčně krácen.)