Napsali nám Zkušenost dítěte

Zkušenost dítěte

Napsali nám

Dobrý den,
Jmenuji se Michaela a jsem živým příkladem toho, že ne všechno, co si pro dítě přejí rodiče, je pro ně skutečně to nejlepší.

Až do čtrnácti let jsem vyrůstala jako jedináček v poměrně spokojené rodině bez hádek. Do této doby jsem měla velmi vřelý vztah s oběma rodiči, ale že jim to neklape, se dalo zpozorovat, když byl člověk bystrý. Když mi ve čtrnácti letech oznámili rozvod, bylo to z mé strany očekávané, přesto velmi zraňující. Otec vyjádřil přání, že by byl rád, kdybych byla ve střídavé péči. Matka zřejmě nebyla proti, neboť papíry o rozvedení manželství přišly poměrně brzy.  Na můj názor se vcelku nikdo neptal. Sociální pracovnice mě prý sice navštívila a pohovořila si o tom se mnou, ale ve skutečnosti k tomuto počinu nikdy nedošlo.
Když moje střídání mezi dvěma byty rodičů začalo, měla jsem před patnáctými narozeninami. Zpočátku to nebylo tak hrozné, ale časem jsem si začala uvědomovat několik věcí. Ta první byla, že mi scházel domov. Ono totiž přijít někam s taškou, vybalit si ji, za měsíc zase zabalit a jít jinam není zrovna něco, co by vás těšilo. Postupně jsem si uvědomovala, že kolem mě se vytvořily dva samostatné domovy, ale já nepatřila ani do jednoho. Připadala jsem si jako cestovatel mezi hotely. Oba celky, tj. máma, její nový manžel a také její „vyvdaný“ syn a otec s macechou, dokázaly žít svůj život beze mě, přizpůsobily se tomu, že tam nejsem, nepostrádaly mě. Mrzelo mě to.
Když mě chtěli přátelé jít navštívit, vždycky se ptali, kde vlastně bydlím, nikdo v tom neměl pořádně jasno. Nebylo to příjemné ani pro jednu stranu.
Dalším problémem byla nesnášenlivost mé nevlastní matky vůči mé osobě. Dnes se domnívám, že na mě nějakým způsobem žárlila, tehdy jsem nechápala, proč se staví vždycky proti mně – zpočátku jsem se opravdu snažila vybudovat si s ní přátelský vztah, a tehdy se také nějakou dobu zdálo, že se mi to podaří. Pak ale nastal hrubý obrat.
Když jsem například otci navrhla, že zůstanu přes víkend doma a nepojedu s nimi na chatu, protože jsem potřebovala jít na brigádu, macecha upozorňovala, že bych doma také mohla založit požár/pustit dovnitř zloděje/podřezat si žíly. Tak to bylo se vším – stavěla se vždycky proti mně. Na to jsem samozřejmě nemohla pořád reagovat klidně a rozvážně, zvláště v pubertě, takže válka brzy přerostla do obou stran, ne jen do té její. Kvůli otci jsem se ale držela zpátky a ve „svých“ měsících jsem se snažila nevyvolávat rozruch. Krize nastala v den, kdy si moje nevlastní matka, zřejmě přesvědčená, že se snažím rodinný rozpočet zlikvidovat postupným pojídáním potravin, aby doma nic nezůstalo, začala podepisovat jídlo. Tehdy jsem měla s otcem první vážný rozhovor na téma konec střídavé péče – to mi bylo šestnáct let a nedlouho poté se maceše narodil můj nevlastní bratříček.
Otec mě tehdy prosil, abych to ještě zkusila a já jen kvůli němu svolila. Problémy však nikdy neustaly. Postupem času mi začala nevlastní matka dělat naschvály v takové míře, že se to nedalo snést. Šlo o šikanu, která propukávala, jen když otec nebyl doma, nebo když nebyl doma nikdo. Občas jsem našla vyházené šuplíky, svoje věci rozházené po celém pokoji. Když jsem jednou nečekaně dorazila do bytu, našla jsem tam macechu, jak stojí s bratříčkem u mých šuplíků a nabádá ho, aby z nich bral věci. Když jsem se rozhořčeně dotázala, co to dělá, odvětila, že mé šuplíky nejsou mými ve dny, kdy mám být u matky, a že ona si tedy v tom pokoji může dělat, co se jí zlíbí. Po této události jsem už byla rozhodnutá střídavou péči ukončit – a taky jsem to udělala. Myslím, že i můj otec pochopil, že toto opravdu nikomu neprospěje.  Tehdy jsem se blížila k osmnáctým narozeninám.
Když se ohlédnu do svého života zpět, a pokusím se střídavku objektivně zhodnotit, narazím na několik poznatků.


►Střídavá péče je spravedlivá – ovšem pouze pro rodiče. Děti v ní nemusí být šťastné a také s ní mohou souhlasit právě pouze kvůli rodičům.


►V době, kdy jsem pobývala ve střídavé péči, mi chyběly mantinely – dokud žili oba rodiče spolu, dokázali se dohodnout a přistupovali na kompromisy ve výchově. Jakmile se rozdělili, začali brát výchovu každý po svém, což mi nedávalo jistoty, které jsem tehdy potřebovala. Otec mi například toleroval vycházky venku daleko více než matka. Zpočátku jsem za to byla ráda, nicméně časem mi to začalo být líto. Mohla jsem domů přijít třeba ve tři ráno a nikoho to nezajímalo. Připadala jsem si spíše jako spolubydlící než jako dcera.


►Ačkoli vím, že otec navrhl střídavku s nejlepšími úmysly, při nejlepších úmyslech nebyl schopen pochopit některé moje „ženské problémy“ a já mu je svěřit ani nechtěla. Macecha v tomto odmítala fungovat, takže jsem na některé věci zůstala v „otcových“ měsících sama.


►Názory rodičů se lišily i po finanční stránce – kapesné jsem dostávala sice všude stejné, ale matka mi například hradila navíc cvičení, zatímco otec byl přesvědčen, že je to moje soukromá aktivita, to samé hygienické potřeby.


►Často docházelo k nelibosti rodičů nad tím, že mi musejí pomoci se stěhováním, což jsem těžce nesla


►V neposlední řadě je nutné uvědomit si, že ačkoli je krásné, když tatínek může mít svoji holčičku ob měsíc u sebe, nedokáže jí porozumět a může se snadno stát, že jeho nová partnerka dítě nepřijme (není to pravidlem, ale je to jedna z možností). Pro toto dítě je pak situace velice stresující


►Domnívám se, že u normálně uvažujících lidí není problém se domluvit a dítě si brát tak často, jak to jen druhý rodič chce.
Naopak v případě rodin, kdy jeden z rodičů brání styku dítěte s bývalým partnerem, mi přijde opravdu na hlavu postavená myšlenka střídavé péče. Tam totiž musí být každopádně dva rozumně uvažující jedinci, kteří jsou schopni dohody.


►Spousta lidí se domnívá, že pokud děti dostane do péče bývalý partner, automaticky to musí znamenat, že si o nich jejich dítě bude myslet, že se o něj nezajímají, že o něj dostatečně nebojovali, a já nevím co ještě. Není to pravda. Pokud se budete o svoje dítě zajímat, pravidelně mu volat, nebudete zapomínat na jeho narozeniny, budete mu dávat najevo lásku a pozornost a v neposlední řadě s ním budete jednat narovinu, nemůže se stát, že by si dítě myslelo, že ho nemáte rádi.

Je samozřejmé, že kdybych si střídavou péči neprošla, nikdy bych nedokázala objektivně ohodnotit klady a zápory jednotlivých výchov, ale nejsem si jistá, jestli mi to za to stálo. Ve střídavce jsem nebyla šťastná a nejsem šťastná, že jsem ji musela prožít. Jsem daleko šťastnější teď, když mám jeden domov, jednu postel, jedno zázemí a s otcem jsem v pravidelném kontaktu, než jak to bylo dřív.

 

Děkujeme autorce článku za její ppopis situace z pohledu dítěte. Narazili jsme na spoustu dobrých zkušeností se střídavou péčí - vždy z pohledu rodičů. Děti na to ale mohou mít jiný názor a také většinou mají. Autorka článku měla situaci hodně ulehčenou ještě tím, že se rodiče na střídavé péči dohodli, nesoupeřili spolu, nenaváděli dítě proti sobě navzájem, a také dlouhými intervaly. Přesto to pro dítě nebyla dobrá zkušenost. Jak hrozně pak musí být dítěti, které tak ulehčenou situaci nemá?

Je vždy idální, když se rodiče dohodnou, ale názor dítěte musí být vždy na prvním místě. Dohodu rodičů podporujeme, ale apelujeme na jejich zdravý rozum při společném rozhodování, protože střídavá péče může být pro dítě trpká zkušenost. O pocitech, které provázely autorku článku, jsme se také zmínili tady: http://www.jedendomov.cz/uvod/77-pokracovani-stridave-pece