Napsali nám Je otcovská role podřadná?

Je otcovská role podřadná?

Napsali nám

V diskusi na našich stránkách, jak si čtenáři jistě všimli, diskutují nejraději pánové - zástupci pro-střídavkových skupin, zastánci utlačovaných otců, kteří jsou po všech stránkách dokonalí a přesto nemohou nejlépe neomezeně být se svými dětmi, kdykoliv si vzpomenou. No, to už tak po rozvodu bývá, že OBA rodiče musí dodržovat nějaká ta pravidla. Tito pánové nám nemohou přijít na jméno...

 že si dovolujeme tady veřejně říkat, že střídavá péče není pro každé dítě ideální. A snaží se nám vysvětlit, že biologický otec je nezastupitelný, stejně dobrý pečovatel jako matka, vztah má k dítěti ještě lepší než matka, dětem je v otcovské péči vůbec nejlíp na světě. A my bereme chudákům dětem jejich největší dobro, když nepodporujeme střídavou péči. Diskusi si můžete přečíst sami, to tady nemusíme opakovat. A my vysvětlujeme a vysvětlujeme....

Nedávno se nám rozjela diskuse o hrozném osudu dětí, které vyrůstají s nevlastním otcem. My máme docela jiný názor, dítěti je dobře s každým otcem, který ho má rád a vychovává ho a stará se o něj. Otcovství je jistě důležitá role, ale přece jen založena na jiných základech než role mateřská, která je díky tomu největšímu poutu, kdy dítě s matkou tvoří doslova jedno tělo, přece jen pevnější. Otcovství je trochu více spíše role sociální. Někde jsem četl, že otec je první "cizí" člověk, se kterým se dítě po porodu musí seznámit a přijmout za vlastního, a naopak. Nevlastní otec si ženu i dítě vlastně vybere, kdežto ten vlastní si musí na dítě i na situaci zvykat. Poukázali jsme na jev, kdy otcové v mnohem větší míře opouštějí např. postižené děti. Tím nebylo myšleno nic špatného, nechtěli jsme je odsuzovat, zvedla se ale vlna příspěvků plivajících na nás špínu.

A ozval se jeden tzv. zastánce otců pod jménem Josef, který ve snaze nám oponovat, nám tak neuvěřitelně vysvětlil situaci, že to udělal lépe než my. A proto si tento příspěvek zaslouží více místa než jen na diskusi:

 "překvapení , to záleží na tom jaký životní styl byl před narozením dítěte - pokud někdo bydlel s rodiči nikdy o nic moc neusiloval a po práci šel za zábavou, pak je narození dítěte jistě velký problém. Takoví lidé pak bývají kvůli vlastní pohodlnosti mizerní rodiče. Jo můž nemá rád dítě automaticky , ale za to, že je třeba po něm chytré , šikovné hezké a já nevím co , lásku otce si musí dítě více zasloužit , matka miluje automaticky , proto postižené děti nemají často otce. Otec se totiž vidí při pohledu na své postižené dítě trochu sám sebe takže když je dítě defektní, hlavně duševně mívají muži pocit méněcennosti, který otočí proti ženě a dítěti. U ženy je tomu naopak, v ní se silně probudí mateřské city , proto často děti postižené fyzicky matky přehnanou péčí zničí i duševně a vyrůstají z nich nesamostatné depresivní osobnosti. Žít v takové domácnosti je pro muže často nesnesitelné. Krom toho úmyslné nepřerušení těhotenství při zjištění vážného defektu dítěte ze strany ženy je pro muže standartně důvod k rozchodu. Normální chlap totiž nevidí důvod proč by si měl zničit život tím, že přivede na svět postižené dítě a požadavek ženy bere jako podraz na svojí osobu a nepochopitelné sobectví, ktežto část žen vidí v péči o takové dítě svojí životní realizaci neboť očekává od takového dítěte bezmeznou celoživotní lásku. To je důvod , proč jen několik rodin z postiženým dítětem má otce. Ten důvod je asi genetický , můž má prostě možnost zplodit mnohem více potomků než kterým je schopen zabezpečit přežití, tak proto odmítá ty neduživé , neduživí potomci totiž nezajistí pokračování druhu , takže jde v postatě o chování směřující k zachování druhu - muži, kteří toto chování neměli, své geny tak často nepředali nebo vůbec - takže dnešní muži mají ve své většině tendenci opuštět své nemocné děti. Je to pro Vás asi tvrdé , je mi líto. Takové chování zajišťuje v době silné konkurence nepřežití druhu , stejný důvod má trvalá ženská nespokojenost... Adopce dítěte je východiskem z nouze - nemohu mít vlastní, tak alespoň cizí nic více v tom nehledejte - je to opět naplnění genetického programu - nejsme ničím více než "pouze" inteligentní zvířata. výše IQ a vzdělání, tyto pudy často (někdy) oslabují, ale stále tam jsou. Podobné je to s mužem co si vezme ženu s dítětem opravdu neznám muže co se touží stát otcem cizího dítěte. Nicméně v jeho věku a hlavně společenském postavení je nemožné získat atraktivní mladou bezdětnou ženu. Podle svého postavení si musí vybrat ženu s jedním dvěma nebo dokonce více dětmi. ( pokud nesouhlasíte podívejte se kolik známých a bohatých mužů si vzalo ženu s dítětem a uvidíte že je to mizivé procento )Muž standartně nechce být otcem cizího dítěte, on je k tomu donucen okolnostmi."

Takový příspěvek jsme tedy opravdu nečekali. Má pan Josef v úmyslu bránit otce nebo je shazovat? Pěkně se nám do toho zamotal. Pan pro-střídavkář nám tady logicky nejprve zdůvodnil, proč je mateřská láska silnější než otcovská, otec má rád podmíněně, zatímco matka bez podmínek. Tento argument by nás ani nenapadl. Poté nám vysvětlil, že - i když je otec nenahraditelný - je nenahraditelný jen pro zdravé děti. Postižené děti asi otce nepotřebují. Narození postiženého dítěte tedy náš vzorný otec nebere jako svoje dítě, ale podraz ze strany matky. Ta si za to zaslouží být opuštěna a že dítě potřebuje otce? Smůla, jeho chyba, že se narodilo, ať si to pak vyřídí s matkou. Otec za to nemůže, má povinnost zachovat druh.

Poměrně často tady na stránkách používáme tvrzení, že mateřská láska je daná biologicky, je vrozená a daná naší zvířecí částí v nás, po této stránce máme stále zvířecí pudy. Toto tvrzení je nám opakovaně vyvraceno, že my jako lidé už jsme jinde a nenecháme se svými pudy, i těmi mateřskými ovládat. Svými vrozenými pudy se nechají ovládat poze tzv. "nezralé matky", které si odmítají nechat brát děti. Podle pana Josefa nejsme ale ničím jiným než inteligentními zvířaty, vypadá to, že ty naše podvědomé zvířecí pudy se přece jen někdy hodí :-)

Na konci nám vysvětluje, že ženu s dítětem si vybere jen tak nekvalitní jedinec, že by ho žádná bezdětná nechtěla. Takových "nekvalitních" jedinců, kteří vychovávají "cizí" dítě jako vlastní a také ho za vlastní příjmou, by mělo být mnohem více. I když věřím, že jich je docela dost, naše společnost snad na tom není až tak zle, aby byla naplněna jedinci stavějícími zájmy své nad zájmy žen, dětí, vlastních dětí.

My s příspěvkem pana Josefa docela souhlasíme, v mnoha věcech se naše tvrzení shodují. Jen jsme nečekali, že nám v podstatě podřadnou roli otce( i když my si přece jen nemyslíme, že by normální muži a otcové byli až tak podřadní) tak hezky zdůvodní právě muž, který měl asi úmyslu původně něco docela jiného. Příspěvek pana Josefa není špatný, jen dokazuje, že argumenty fanatických otcovských zastánců jsou jen vymyšlené, nahrané a vsugerované, ale když dojde k rozčilení a maska spadne, vyjde najevo pravda. Alespoň pravda platící právě o těchto fanatických mužích.

Napadá mě úvaha. Jak takové věci pana Josefa napadly? Jestli že si muži a otcové z pro-střídavkových sympatizantů, kterými naši diskutéři jsou, myslí o sobě podvědomě takové věci, není jejich snaha o rovnoprávnou nebo vlastní péči o dítě jen zastíracím manévrem?  Aneb Čím hlasitěji budu všude vykřikovat, jak úžasný jsem otec, tím větší to bude pravda. Nejdřív tomu uvěří okolí a pak třeba i já sám a tím se to stane pravdou-alespoň pro mě..  Myslím, že tito muži dobře vědí, proč jim žena nechce svěřit dítě dobrovolně, případně s mají s dítětem soudně omezený styk. Jen si to nechtějí přiznat a tak křičí a křičí... A čím černější mají svědomí a čím nižší sebeúctu, tím jsou hlasitější.

Pane Josefe, kdybyste se chtěl k nám přidat, ozvěte se. Argumenty máte dobré, my vás berem. :-)

Tímto se omlouváme všem slušným a SKUTEČNĚ milujícím otcům, o těch náš článek nepojednává. Ti, kterým je náš článek určen, jsou si toho dobře vědomi.