Legislativa Kdo chce víc, nemá nic aneb Trocha skromnosti by neškodila

Kdo chce víc, nemá nic aneb Trocha skromnosti by neškodila

Legislativa

Asi před rokem a půl jsme vám tady zveřejnili jeden rozsudek Ústavního soudu, kdy se otec už několik let soudí o střídavou péči, o rozšíření styku, podává stále dokola žádosti o předběžná opatření a tímto svým chováním zdržuje soudní řízení, které již trvá díky tomu velmi dlouho a otec má hned další důvod, na co si stěžovat. Tento rozsudek najdete na konci článku. Dnes pro vás máme pokračování, tedy další rozsudek Ústavního soudu...

 

V prvním rozsudku, kdy si otec mimo jiné stěžoval na neúměrně dlouhé soudní řízení, byl usazen Ústavním soudem, který mu v rozsudku sdělil, že řízení protahuje on sám. Otec ale pokračuje vesele dál ve své činnosti, od té doby se stále soudí. Bylo vydáno nové předběžné opatření, které upravilo styk tohoto otce se synem každý druhý týden od středy do pondělí, tedy velmi nadstandardně. Otci to ale stále nestačí, podal tedy odvolání a dožadoval se ještě více. Odvolací soud mu tedy styk upravil od čtvrtka do neděle. Otec vzteky bez sebe podal opět stížnost k Ústavnímu soudu, kde tak vehementně vyjmenovával všechna práva, na kterých byl údajně ukrácen, že si stěžuje i na "porušení práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti v práci, jakož i při ztrátě živitele a právo na pomoc v hmotné nouzi" :-) . No jo, při takovém množství porušených práv to někdy ujede. Ústavní soud stížnost opět odmítl jako neopodstatněnou.

Soud trvá již téměř šest let, stále nejsou poměry (kromě předběžných opatření) pravomocně upraveny, chlapec brzy nastoupí do školy. Vyrůstá celý život kromě pár prvních měsíců v péči matky, s její rodinou a otčímem. A i když musí každý druhý týden absolvovat cestu k otci a zpátky (vzdálenost mezi bydlišti rodičů je značná), je snad celkem spokojený a prožívá normální život. Soud již dnes vzal v úvahu probíhající docházku do školky a další běžné aktivity a rozhodl, že dítě má právo na klidný život a zájmy a neprospívá mu nestálé přemisťování a nutnost být z běžných aktivit pravidelně vylučováno. Dá se očekávat, že po nástupu do školy bude otec podávat další stížnost k Ústavnímu soudu, protože se mu asi nebude líbit, že soud pošle dítě raději do školy než na styk k otci. A tak se můžeme těšit časem ještě na další díl našeho miniseriálu "O soudícím se otci".

No a teď je tady tedy další rozsudek Ústavního soudu. Části, které by mohly být pro naše čtenáře nejvíce zajímavé, jsme zase zvýraznili:

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. A. H., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, AK se sídlem Žitná 47, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2012 č. j. 12 Co 434/2012, 12 Co 442/2012, 12 Co 620/2012-2350 a usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. 5. 2012 č. j. 13 P 13/2011-2224, ze dne 6. 6. 2012 č. j. 13 P 13/2011-2265 a ze dne 19. 6. 2012 č. j. 13 P 13/2011-2279, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 30 odst. 3, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o jeho návrzích na změnu předběžného opatření o úpravě styku s nezletilým synem.

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že nezletilý syn stěžovatele, K., nar. 7. 3. 2007, byl na základě dříve vydaného předběžného opatření svěřen do péče matky ing. H. H. a s otcem se stýkal v rozsahu určeném soudem. Návrhy otce na změnu styku okresní soud buďto zamítl nebo řízení zastavil (usnesení ze dne 4. 5. 2012 a ze dne 19. 6. 2012); tato rozhodnutí Krajský soud v Plzni potvrdil (výrok I. a III.). K návrhu stěžovatele okresní soud usnesením ze dne 6. 6. 2012 změnil předběžné opatření a určil, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým synem každý sudý kalendářní týden od středy od 16 hod. nepřetržitě do pondělí lichého týdne do 18 hod. K odvolání obou rodičů Krajský soud v Plzni toto rozhodnutí změnil a styk otce se synem stanovil od čtvrtka od 16 hodin do neděle 17 hodin v každém sudém kalendářním týdnu (výrok II.).

V ústavní stížnosti stěžovatel protestoval proti bezdůvodnému zkrácení styku pod rámec stanovený soudem v roce 2008. Kritizoval rozhodnutí soudů o svěření nezletilého do výchovy matky, což ji dle jeho názoru upřednostňuje, a poukázal na úsilí, které vyvíjí k tomu, aby syn byl svěřen do střídavé výchovy rodičů nebo došlo alespoň k rozšíření styku s otcem. S poukazem na závěry z nálezové judikatury Ústavní soudu stěžovatel tvrdil porušení nejen práv svých, ale i práv nezletilého syna.



Ústavní soud stížnost odmítl z následujících důvodů.

K tvrzenému porušení práva na péči o děti a jejich výchovu zaručeného čl. 32 odst. 4 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy

Článek 32 odst. 4 Listiny stanoví, že "práva rodičů mohou být omezena... jen rozhodnutím soudu na základě zákona"; článek 8 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte stanoví, že "státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem ..".

Každý zásah do rodinného života, resp. do práva rodiče na péči o děti a jejich výchovu, tak musí mít zákonný podklad. Nerespektování zákonné úpravy omezení rodičovské péče je porušením Listiny, nicméně práva zaručená v čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny nelze interpretovat jako práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu. Ústavní soud je oprávněn v případě potřeby přezkoumávat soulad se zákonem, to však při respektování zásady, že jsou to především obecné soudy, které zákon vykládají a aplikují.

K zásahu do základního práva na péči a výchovu dětí, jemuž v systému Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") odpovídá základní právo na respektování rodinného života zaručené v čl. 8, dochází tehdy, pokud rozhodnutí o styku s nezletilým dítětem nebylo "v souladu se zákonem", nesledovalo legitimní cíl nebo cíle podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy a nebylo pro dosažení sledovaného cíle nebo cílů "nezbytné v demokratické společnosti."

K ospravedlnitelnosti zásahu

Ústavní stížností napadená rozhodnutí měla svůj základ v zákoně o rodině a sledovala ochranu zájmů nezletilého, což je podle ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte "předním hlediskem" při jakékoliv činnosti týkající se dětí a legitimním cílem ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

Nezbytnost zásahu

Při posuzování, zda snížení rozsahu styku otce s nezletilým byl "nezbytný v demokratické společnosti", musí Ústavní soud posoudit, zda ve světle případu jako celku důvody uvedené k ospravedlnění tohoto opatření byly relevantní a dostatečné pro účely výše citovaných ústavních kautel. V každém takovém případě má nepochybně rozhodující význam zvážení toho, co bylo v nejlepším zájmu dítěte. Navíc musí být přihlédnuto k tomu, že obecné soudy mají výhodu přímého kontaktu se všemi dotčenými osobami.

Rodinný život rodičů s jejich dětmi není absolutně spojen s manželstvím a nepřestává ani po rozvodu manželského páru. Nicméně s ohledem na případy, kde společný život rodičů prakticky neexistuje nebo je přerušen, jako za okolností daného případu, je legitimní, nebo dokonce nezbytné, aby zákon obsahoval pravidla upravující vztah mezi rodiči a dětmi, které se liší od pravidel normálně aplikovatelných, kdy je udržována rodinná jednota.

Úkolem Ústavního soudu není nahrazovat obecné soudy při výkonu jejich odpovědnosti v oblasti výchovy a styku rodičů s dětmi, ale spíše posoudit, ve světle příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, rozhodnutí přijatá těmito orgány při výkonu svěřených pravomocí a přiznané možnosti uvážení.

Rozsah uvážení přiznávaný obecným soudům se bude lišit v závislosti na povaze dané otázky a významu zájmů, o které jde. Zejména při rozhodování o svěření do výchovy Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") uznal, že obecné soudy požívají širokou míru uvážení. Nicméně přísnější posouzení je vyžadováno při dalších omezení rodičovských práv, jako např. omezení styku rodiče s dítětem. Taková další omezení obsahují nebezpečí, že rodinné vazby mezi dítětem a jedním nebo oběma rodiči by mohly být účinně omezeny (srov. rozsudek ESLP ze dne 26. 2. 2004 ve věci Görgülü proti Německu, stížnost č. 74969/01, odst. 42 a násl., a tam uvedená rozhodnutí).

Článek 8 Úmluvy také vyžaduje, aby obecné soudy dodržovaly spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy rodičů a aby přisuzovaly zvláštní význam nejlepším zájmům dítěte, které, v závislosti na jejich povaze a závažnosti, mohou převážit nad zájmy rodičů. Rodič nemůže být oprávněn podle čl. 8 Úmluvy k takovému opatření, jež by poškodilo zdraví dítěte a jeho rozvoj.

Právo na respektování rodinného života zahrnuje právo rodiče (i rozvedeného), kterému nebylo dítě svěřeno do péče, mít přístup ke svému dítěti a stýkat se s ním.

Přirozená vazba mezi rodičem a dítětem má zásadní význam; tam, kde skutečný "rodinný život" ve smyslu "žít společně" skončil, pokračující styk mezi nimi je žádoucí a měl by v zásadě zůstat možný. Respektování rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy tak předpokládá, že tento kontakt by neměl být výrazně odpírán, pokud k tomu nejsou zásadní důvody.

Aplikace obecných principů na projednávaný případ

Pokud jde o novou úpravu styku stěžovatele se synem, Ústavní soud poznamenává, že Krajský soud v Plzni založil své rozhodnutí na dokazování, z něhož mimo jiné dovodil změnu poměrů na straně dítěte. Konstatoval, že nezletilý chodí do školky a má další aktivity a dosud upravený styk s otcem již nevyhovuje. Vzhledem k nezměněným vztahům mezi rodiči, kteří nejsou schopni se dohodnout na nejzákladnějších otázkách týkajících se jejich syna, soud změnil rozsah styku otce dítěte i v zájmu stabilního výchovného prostředí. Z uvedeného je zřejmé, že soud při nové úpravě styku otce s nezletilým vzal v úvahu změny, ke kterým došlo od poslední úpravy, a jak z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplynulo, vážil je i s ohledem na zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Ústavní soud má za to, že Krajský soud v Plzni svým rozhodnutím nikterak nepopřel práva stěžovatele jako rodiče či zásadu plynoucí z čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte ("státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte"), neboť zastává názor, že svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů obecně nepředstavuje vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako nevylučuje právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem.

Rovněž skutečnost, že soud v nalézacím i odvolacím řízení neshledal podmínky, jež by umožnily nařídit střídavou výchovu a v zájmu dítěte je ponechaly ve výchově pouze jednoho z rodičů, přičemž druhému upravily styk, nelze považovat za porušení práva dítěte na péči rodičů podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud odkazuje na svoji dosavadní judikaturu, ze které zřetelně vyplývá, že dohoda rodičů sama o sobě není condicio sine qua non pro svěření dítěte do střídavépéče. Takovou podmínkou je spíše reálný předpoklad, že se oba rodiče budou schopni v požadované míře dohodnout na zajištění výchovy a potřeb dítěte, budou schopni vyšší vzájemné tolerance mezi sebou a ochoty ke spolupráci při výchově dítěte, neboť jedině v takovém případě lze mít za to, že se střídavá výchova nestane zdrojem napětí a konfliktů mezi rodiči a v důsledku toho nepovede k traumatizaci dítěte. K takovému závěru však obecné soudy v projednávané věci nedospěly.

K tvrzenému porušení rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že rovností účastníků v řízení se zabýval v řadě svých rozhodnutí. Např. v nálezu ze dne 3. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 13/98 (N 98/12 SbNU 45) uvedl, že "zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. Je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy České republiky a promítá se také do řady ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení § 18, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatňování jejich práv".

V civilním řízení tedy přichází do úvahy především právo na přístup k soudu, tj. možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), možnost osobně se účastnit řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny), být roven s ostatními účastníky řízení zejména v procesu dokazování (čl. 37 odst. 3 Listiny) a dosáhnout rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovateli není a nebylo bráněno v přístupu k soudu, byla mu dána možnost uplatňovat svoje návrhy a požadavky, předkládat důkazy k podpoře svých tvrzení, reagovat na návrhy a tvrzení protistrany a čerpat opravné prostředky. Z jeho obecného tvrzení, že svěřením dítěte do výchovy matky či novou úpravou styku otce s nezletilým je matka favorizována, nelze jakékoliv porušení rovnosti účastníků řízení vyvodit.

K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, se "každý se může dovolávat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu". Právo na soud je jedním z prvků širšího základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy; je to ovšem prvek, který fakticky činí možným požívat dalších záruk uvedených Listině. Požadavky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení před nezávislým a nestranným soudem by vskutku neměly žádnou hodnotu, pokud by takové řízení nebylo nejprve zahájeno. A v občanskoprávních záležitostech si lze stěží představit právní stát bez možnosti přístupu k soudům.

V případě stěžovatele je evidentní, že jeho základní právo na přístup k soudu nebylo porušeno, což lze dovodit již ze samotné skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti je soudní rozhodnutí vydané z jeho podnětu. V tomto směru je proto tvrzení o porušení práva na soudní ochranu prima facie zjevně neopodstatněné. Ústavní soud se zabýval věcí z pohledu ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných ustanovení zákona o rodině, které na věc dopadaly, a poté dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni lze z ústavněprávního pohledu verifikovat. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů obou stupňů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

V daných souvislostech se pak jeví jako zjevně neopodstatněné i tvrzení stěžovatele o porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy.

Tvrzení o porušení práv zaručených v čl. 30 Listiny (právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti v práci, jakož i při ztrátě živitele a právo na pomoc v hmotné nouzi) neshledal Ústavní soud na místě, neboť v řízení o rozsahu styku nezletilého s otcem o tato práva nešlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. března 2013


Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu

Předchozí vyjádření Ústavního soudu ke stejnému případu jsme prezentovali zde: Otec domáhající se svěření dítěte do střídavé péče předběžným opatřením