Legislativa Otec domáhající se svěření dítěte do střídavé péče předběžným opatřením

Otec domáhající se svěření dítěte do střídavé péče předběžným opatřením

Legislativa

Dáváme čtenářům k přečtení jeden rozsudek Ústavního soudu. Otec se několik let domáhá svěření dítěte do svojí nebo střídavé péče. Přitom manželství nebylo dosud řádně rozvedeno kvůli obstrukcím jednoho z rodičů a péče o dítě tedy není definitivně upravena. Otec se zde proto domáhá předběžného opatření, asi sám ví, že jeho spor do konečného rozsudku bude trvat ještě dlouho...

Nás na tomto případu  zaujala také informace, že poměry dítěte jsou upraveny již několik let jen předběžným opatřením. Otci (a asi ani matce) se to nejspíš nelíbí, ale není se čemu divit, podle uvedeného rozsudku Ústavního soudu otec podal během pár měsíců sedm žádostí o předběžné opatření, dokonce se domáhal svěření do vlastní péče dítěte starého půl roku a kojeného, bez nějakého zvláštního důvodu.

Dítě má zatím štěstí, budeme mu držet palce, aby mohlo dál vyrůstat v klidu.  Kdoví, zda se v tomto případě soud vůbec bude mít možnost někdy dobrat konečného rozsudku.

Přemýšlíme, o co vlastně otci jde. Jestli o soudní spor nebo o dítě. Přikláníme se k prvnímu názoru, protože otec se zjevně vyžívá v napadání úplně všeho, co jde během soudního procesu napadnout, soudní spor tím prodlužuje, přitom soud mohl být už dávno bez průtahů vyřešený a kdoví, jak by konečný rozsudek vypadal. Ona střídavá péče už je sama o sobě experimentem na dětech, ale rozhodnutí o střídavé péči předběžným opatřením (bez dokazování a znaleckých posudků) chce už hodně silný žaludek, který naštěstí naši soudci přece jen nemají.

My samozřejmě vůbec nevíme, o kterého otce se zde jedná :-)

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. A. H., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou advokátní kanceláře Dobr & Horáková, se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 8, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 462, 463/2010-1617 ze dne 11. října 2010 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 28 P 21/2008-1567 ze dne 13. srpna 2010 a č. j. 28 P 21/2008-1571 ze dne 23. srpna 2010, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a 1) nezl. K. H., zastoupeného Městským úřadem v Sokolově, jako opatrovníkem, a 2) Ing. H. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 31. prosince 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo v pořadí prvním usnesením soudu prvního stupně vydáno předběžné opatření, kterým došlo ke změně předběžného opatření vydaného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 28 P 21/2008 ze dne 22. prosince 2008, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 105/2009 ze dne 29. dubna 2009 tak, že bylo stěžovateli dáno oprávnění stýkat se s vedlejším účastníkem řízení 1) (dále jen "nezletilý") v každém sudém kalendářním týdnu od čtvrtka 16:00 hodin do pondělí 18:00 hodin, a v každém lichém kalendářním týdnu ve čtvrtek od 8:00 do 18:00 hodin, a byl zamítnut návrh stěžovatele, aby byl nezletilý předběžným opatřením svěřen do jeho péče v každém lichém kalendářním týdnu a aby byl v každém sudém kalendářním týdnu svěřen do péče vedlejší účastnice 2) (dále jen "matka"). V pořadí druhým usnesením soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o přenesení příslušnosti na Okresní soud v Sokolově. Usnesením odvolacího soudu byla k odvolání stěžovatele potvrzena obě usnesení soudu prvního stupně. Stěžovatel tvrdí, že v řízení byla porušena jeho základní práva podle čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky, podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 30 odst. 3, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále základní práva nezletilého podle čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti konkrétně dovolává právních závěrů obsažených v nálezech sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279), sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397) a sp. zn. III. ÚS 1206/09 (ze dne 23. února 2010) a namítá nesprávnost východisek i závěrů obecných soudů, resp. nezohlednění zjištěných rozhodných skutečností. Poukazuje na to, že řízení trvá již třetím rokem, přičemž nejprve měl stěžovatel nezletilého v péči jeden měsíc po odchodu matky ze společné domácnosti a poté, co byl nezletilý svěřen předběžným opatřením do péče matky, ta umožnila jeho styk s nezletilým teprve po vydání dalšího předběžného opatření. Matka s otcem o výchově nezletilého prakticky nekomunikuje, vyjma jednání na sociálním odboru nebo u mediátorky, která iniciuje stěžovatel. Nezletilý v mezidobí dosáhl věku tří let a je tedy podle dosavadní (stěžovatelem nekonkretizované) judikatury schopen střídavé péče. Ke změně styku předběžným opatřením přitom došlo z důvodu nástupu matky do zaměstnání a podle stěžovatele tím odpadá důvod, aby byl nezletilý po celou dobu řízení svěřen, resp. ponechán v péči matky. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že není dán zákonný důvod pro změnu předběžného opatření a svěření nezletilého do střídavé péče, protože střídavá péče je konstituována zákonem o rodině. Stěžovatel tedy vytýká odvolacímu soudu, že odmítá bez znaleckých posudků upravit vztahy rodičů k nezletilému tak, aby byly po dobu řízení shodné. Podle stěžovatele tak hrozí, že v konečném důsledku bude nezletilý svěřen do péče matky jen proto, že bude tento model ustáleným.

V další části ústavní stížnosti namítá, že pro rozhodnutí o přenesení řízení nebyl zákonný důvod. Nezletilý má na základě dohody rodičů, která nebyla změněna ani nahrazena rozhodnutím soudu, nadále trvalé bydliště v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 3. Navíc napadené rozhodnutí vedlo k tomu, že ještě v době podání ústavní stížnosti nejednal ve věci ani Obvodní soud pro Prahu 3 ani Okresní soud v Sokolově, a nebylo tak možné včas rozhodnout o jeho návrhu na úpravu styku v době Vánoc.

Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti, přičemž nezletilému ustanovil jako opatrovníka pro řízení Městský úřad Sokolov.

Městský soud v Praze navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Konkrétně pak uvedl, že rozhodl se zřetelem k ustálené judikatuře nejvyšších soudů, že smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků, nikoliv s konečnou platností, a zvažoval všechny významné okolnosti týkající se nezletilého i obou rodičů. V té souvislosti poukázal na nález sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279), podle nějž by předběžné opatření v oblasti péče o nezletilé mělo být skutečně pouhým krátkodobým provizoriem a ne kvazidefinitivním rozhodnutím z důvodu délky řízení, které nelze doplnit či nahradit novým, lépe vystihujícím ochranu základního práva. Odmítl, že by podle jeho názoru byla matka lepším a vhodnějším rodičem pro výchovu dětí nízkého věku a že by vyloučil střídavou péči v této věci. Toliko poznamenal, že teprve v zahájeném řízení o úpravu poměrů nezletilého bude možné s konečnou platností posoudit otázku výchovného prostředí, a že je to stěžovatel, kdo rozhodnutí svými návrhy oddaluje. V podrobnostech odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 3 uvedl, že důvody, proč bylo rozhodnuto předběžným opatřením, byly vyloženy v napadeném rozhodnutí, na něž odkázal. Styk otce s nezletilým byl tímto rozhodnutím rozšířen proti předchozí úpravě. Hlavním sledovaným hlediskem pro rozhodování je zájem a blaho nezletilého dítěte.

Matka na výzvu k vyjádření nijak nereagovala.

Městský úřad Sokolov sdělil, že nemůže objektivně posoudit rozhodnutí Městského soudu v Praze, avšak domnívá se, že pokud bylo dlouhodobě vedeno řízení u Městského soudu v Praze, mělo být vzhledem ke složitosti případu a předcházení soudním průtahům tímto soudem také rozhodnuto.

Ústavní soud si dále vyžádal k prostudování spis Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 13 P 13/2011 a seznámil se s jeho obsahem.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Sokolově Ústavní soud zjistil, že matka podala návrh na úpravu práv a povinností k nezletilému pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů dne 2. listopadu 2007, a to k Okresnímu soudu v Sokolově. Domáhala se svěření nezletilého do své péče. Otec naopak navrhoval, aby byl nezletilý svěřen do jeho péče. Okresní soud v Sokolově vydal dne 19. listopadu 2007 předběžné opatření, kterým zamítl návrh otce na předběžné svěření nezletilého do střídavé péče ve čtrnáctidenním intervalu a kterým byl nezletilý svěřen do péče matky a otci byl upraven styk s nezletilým každou sobotu a neděli v měsíci od 14:00 do 17:00 hodin. Rozhodnutí bylo v zásadě odůvodněno tím, že matka nezletilého stále kojí. Toto předběžné opatření bylo k odvolání stěžovatele zrušeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. prosince 2007 s tím, že bylo předběžné opatření vydáno místně nepříslušným soudem. Usnesením ze dne 22. listopadu 2007 vyslovil Okresní soud v Sokolově svoji místní nepříslušnost a rozhodl, že věc bude postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 3, v jehož obvodu rodiče s nezletilým podle poslední dohody bydleli. Toto rozhodnutí bylo k odvolání matky potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. prosince 2007. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. února 2008 bylo zastaveno řízení o návrzích rodičů na svěření do jejich péče pro dobu do a po rozvodu jejich manželství, a to v důsledku zpětvzetí jejich návrhů.

Návrhem podaným dne 27. srpna 2008 Obvodnímu soudu pro Prahu 3 se stěžovatel domáhal v režimu § 20 zákona o rodině vydání rozhodnutí, že žádný z rodičů nemůže odloučit druhého rodiče od nezletilého na dobu delší než jeden týden v měsíci, aniž by k tomu dal onen druhý rodič souhlas. Návrhem podaným k témuž soudu dne 28. srpna 2008 se matka domáhala svěření nezletilého do své péče na dobu do a po rozvodu manželství rodičů. Na návrh matky reagoval stěžovatel protinávrhem, aby byl nezletilý pro stejné období svěřen do jeho péče. Dne 11. prosince 2008 bylo vydáno předběžné opatření, kterým byl nezletilý svěřen do péče matky, a stěžovateli bylo uloženo přispívat na jeho výživu částkou 2 000 Kč měsíčně. Současně jím byl zamítnut návrh otce na vydání předběžného opatření, aby byl nezletilý svěřen do péče stěžovatele, a matce byl určen styk s nezletilým. Toto řešení bylo odůvodněno na jedné straně aktuálním stavem vztahů mezi rodiči, a na straně druhé tím, že nezletilý byl velmi útlého věku - byl mu rok a půl, což vyžaduje celodenní péči o něj. Toto předběžné opatření bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 22. ledna 2009. Následným předběžným opatřením ze dne 22. prosince 2008 bylo dáno stěžovateli oprávnění stýkat se s nezletilým bez přítomnosti matky každý sudý týden od pátku 14:00 hodin do pondělí 12:00 hodin, a každý lichý týden ve čtvrtek od 8:00 hodin do 18:00 hodin, s předáním a převzetím nezletilého na adrese pobytu matky v K. Toto usnesení bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 29. dubna 2009.

Předběžným opatřením ze dne 20. srpna 2009 byl stěžovateli umožněn styk s nezletilým od 21. srpna 2009 od 20:00 hodin do 7. září 2009 do 12:00 hodin, coby mimořádný styk v době prázdnin. Usneseními ze dne 25. září 2009, 9. prosince 2009, 21. prosince 2009, 4. ledna 2010, 27. ledna 2010, 12. dubna 2010, 19. dubna 2010 byly odmítnuty, resp. zamítnuty návrhy otce na změnu předběžných opatření o svěření nezletilého do péče matky a o styku stěžovatele s nezletilým, resp. o jiných otázkách péče o nezletilého. Tato usnesení byla následně k odvolání stěžovatele potvrzována odvolacím soudem, resp. rušena z důvodu zpětvzetí návrhu stěžovatele. Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 3 ze dne 11. listopadu 2009 bylo na návrh stěžovatele podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, uloženo stěžovateli a matce, aby využili pomoci ordinace klinické psychologie a psychoterapie v Sokolově.

Ze spisu je patrno, že vedle Úřadu městské části Praha 3 byl ve věci takřka soustavně činný i Městský úřad v Sokolově. Opatřením ze dne 24. listopadu 2009 byl otec soudem vyzván k plnění předběžného opatření o styku s nezletilým, konkrétně k osobnímu přebírání a předávání nezletilého. Usnesením ze dne 19. dubna 2010 byl zamítnut návrh stěžovatele, aby byla matka vyzvána k plnění rozhodnutí soudu o styku stěžovatele s nezletilým, a to se závěrem, že styk s nezletilým je právem osobním a nikoliv úkonem pro osoby zmocněné, a to včetně přebírání ke styku a následnému předávání. Dne 20. května 2010 bylo na návrh matky vydáno předběžné opatření, kterým jí byl dán souhlas k vycestování nezletilého do Řecka ve dnech
3. - 13. června 2010. Soud neshledal, že by měl stěžovatel k odepření souhlasu důvod. Ve věci bylo prováděno ústní jednání ve dnech 27. října 2008, 19. listopadu 2009, 28. prosince 2009, 1. února 2010, 25. února 2010 a 19. dubna 2010, při nichž především probíhal výslech matky a poté i stěžovatele. Usneseními odvolacího soudu ze dne 29. dubna 2009 a 30. července 2010 bylo rozhodováno o námitkách podjatosti soudkyně soudu prvního stupně.

Konečně bylo dne 13. srpna 2010 na návrh matky usnesením Okresního soudu v Praze 3 nařízeno předběžné opatření o styku stěžovatele s nezletilým, které bylo odůvodněno nástupem matky do zaměstnání. Návrh otce na střídavou péči s týdenní frekvencí byl tímtéž rozhodnutím zamítnut s odůvodněním, že se prakticky jedná o návrh konečného rozhodnutí. Následným usnesením ze dne 23. srpna 2010 byla přenesena místní příslušnost na Okresní soud v Sokolově, a to s tím, že nezletilý fakticky již rok a půl žije u matky v obvodu posledně uvedeného soudu, a dále s ohledem na stanovisko opatrovníka - Úřadu městské části Praha 3, který tvrdil, že s ním stěžovatel odmítá spolupráci a jedná s místně příslušným orgánem péče o dítě současného pobytu nezletilého. Usnesením odvolacího soudu ze dne 11. října 2010 byla obě posledně uvedená usnesení k odvolání stěžovatele potvrzena, když se odvolací soud prakticky ztotožnil s důvody uváděnými soudu prvního stupně.

 

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Zákon o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda je napadené předběžné opatření, upravující toliko zatímně poměry účastníků zahájeného soudního řízení, způsobilé zasáhnout do základních lidských práv a svobod, když ochrana práv stěžovatelů obecně může být poskytnuta až konečným rozhodnutím ve věci. Dospěl k závěru, že v projednávané věci tomu tak není. Ústavní soud ve věcech péče o nezletilé opakovaně poukazuje na nutnost použití takové interpretace účelu předběžného opatření v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jejíž výsledkem rozhodně nemůže být minimální míra ochrany základních práv jako určitého standardu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006), neboť v případě, kdy se soudní spor týká nezletilých dětí, je třeba vždy postupovat s ohledem na jejich ústavně chráněný zájem (srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Za důvod k zásahu v případě předběžného opatření považuje případy, kdy dochází k odnětí dítěte z péče rodičů, jako je tomu např. jeho odevzdáním na základě předběžného opatření do péče ústavu nebo třetí osoby. Musí tedy jít o rozhodnutí, které již nemůže být napraveno v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu (sp. zn. II. ÚS 343/02, N 140/28 SbNU 223).

Svěření dítěte do výlučné výchovy jednomu z rodičů nesmí být výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje "boj o dítě", případně nízké pohnutky jednoho rodiče k trýznění druhého rodiče skrze své vlastní dítě (nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. února 2010). Je proto věcí obecných soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo správními orgány, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic měnit ani to, že se rodiče nejsou schopni na takovémto uspořádání sami dohodnout (sp. zn. II. ÚS 554/04, N 106/37 SbNU 397).

Ústavní soud ve věcech péče o nezletilé poukazuje na nutnost použití takové interpretace účelu předběžného opatření v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jejímž výsledkem rozhodně nemůže být minimální míra ochrany základních práv jako určitého standardu. Jinými slovy, předběžné opatření, upravující poměry rodičů a dětí, musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchovu přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Je nutno mít na zřeteli, že jakákoliv deformace vztahu rodič - dítě je v důsledku odcizení v pozdější době jen těžko napravitelná (sp. zn. I. ÚS 618/05, N 204/43 SbNU 279). Ústavní soud nemohl v tomto kontextu přehlédnout, že předmětem úpravy předběžnými opatřeními byla současně i úprava styku otce s nezletilým synem - vedlejším účastníkem ad 1). Z tohoto pohledu se Ústavnímu soudu jeví postup obecných soudů jako vyvážený, zohledňující zájmy dítěte i obou rodičů.

Pokud se jedná o napadená rozhodnutí o přenesení místní příslušnosti soudu, ta byla odůvodněna tím, že nezletilý fakticky žije již rok a půl u matky, řízení se prodlužuje a stěžovatel odmítá spolupracovat s ustanoveným opatrovníkem (Úřadem městské části Praha 3) a žádá Městský úřad v Sokolově o informace a vyjádření k aktuální situaci nezletilého. Na podporu svých závěrů se soud prvního stupně dovolal judikatury Městského soudu v Praze (nepublikované usnesení č. j. 1 Nc 58/2008-69 ze dne 28. února 2008) a odvolací soud nespecifikované judikatury "bývalého Nejvyššího soudu ČR". K ústavní stížnosti stran těchto rozhodnutí se ani jeden z obecných soudů nijak nevyjádřil.

Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ jednak dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, současně však pro každého účastníka řízení představuje ústavní záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel tak, aby byla zachována zásada přidělování soudní agendy podle pevného rozvrhu práce, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů "ad hoc". Rozhodování každé věci příslušným (tedy zákonným) soudem a soudcem je tedy neopomenutelnou podmínkou spravedlivého procesu (sp. zn. III. ÚS 2853/07, N 83/49 SbNU 197; aj.).

Jak již zdůraznil Ústavní soud ve svých rozhodnutích týkajících se postupu podle ustanovení § 12 odst. 2 občanského soudního řádu, předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení (sp. zn. IV. ÚS 222/96, N 97/6 SbNU 201). Ústavní soud zdůrazňuje, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace věci jinému příslušnému soudu je pouze výjimkou z této zásady, kterou je vždy třeba vykládat restriktivně (sp. zn. I. ÚS 144/2000, N 172/24 SbNU 281). Že jsou si téhož restriktivního přístupu obecné soudy vědomy i v případě přenášení příslušnosti podle § 177 odst. 2 občanského soudního řádu je Ústavnímu soudu známo ze všech případů, které v této věci doposud projednával (sp. zn. III. ÚS 3183/10, II. ÚS 2777/10, II. ÚS 2312/07 a III. ÚS 570/99).

Podle ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů lze podle ustanovení § 177 odst. 2 občanského soudního řádu přenést příslušnost soudu, jestliže se změnily okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, a za současné další podmínky, že je to v zájmu nezletilého s tím, že např. nemusí být v zájmu nezletilého přenesení příslušnosti v době, kdy věc může snadněji a rychleji rozhodnout na základě dosavadních výsledků řízení soud dosud příslušný (stanovisko Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 228/81 ze dne 10. května 1981). Ústavní soud nemohl přehlédnout, že opatrovnické řízení před obecnými soudy bylo původně zahájeno právě před Okresním soudem v Sokolově, že po celou dobu se na tomto řízení podílí intenzivním způsobem Městský úřad v Sokolově, a to právě z toho důvodu, že nezletilý má v obvodu jeho působnosti své bydliště, a to na základě rozhodnutí soudu, byť mající povahu předběžného opatření. Při zohlednění těchto okolností nelze činit závěr, že by postup obecných soudů, pokud rozhodly o přenesení příslušnosti podle ustanovení § 177 odst. 2 občanského soudního řádu byl svévolným zásahem do práva na zákonného soudce.

Ústavní soud proto neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. září 2011

Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu