Domácí násilí Článek o domácím násilí

Článek o domácím násilí

Domácí násilí

AKTUALIZOVÁNO (čtěte dodatek pod článkem)

Na zpravodajském portálu Ona Dnes se objevil zajímavý článek s informacemi od sdružení ProFem, které mimo jiné pomáhá obětem domácího násilí a ukazuje, jak rozšířený je to problém v ČR: Z domácího násilí si trvalé následky odnese 15 tisíc Češek ročně

Bohužel i přes velké rozšíření tohoto problému se o něm příliš nemluví, protože v naprosté většině případů se odehrává za zavřenými dveřmi domácností. Násilníci současně obvykle velmi dobře dokáží manipulovat okolím (to je ostatně jejich hlavní zbraní i ve vztahu k oběti, kterou vmanipuluje do pocitu viny), takže i přímí sousedé mají dojem, že ten "pán od vedle" je úžasný manžel i táta a naopak oběť je natolik zastrašená, že nemá odvahu se komukoliv svěřit a je navenek tou "černou ovcí", která se sousedům vyhýbá nebo přestává komunikovat se svojí rodinou. Do černých kronik zpravodajství se nakonec dostanou jen ty opravdu nejbrutálnější případy, které skončí těžkým ublížením na zdraví nebo i smrtí oběti, případně tak, že je oběť dohnána až do stavu, kdy nevidí jinou možnost úniku, než tzv. rozšířenou sebevraždu sebe a dětí. I v případech, kdy oběť unikne dříve, než dojde k tragickému konci, zůstává doživotní trauma a neschopnost dále vést partnerský život a založit případně novou rodinu. Tento stav bohužel často podporuje i stát tím, že nutí oběť domácího násilí (v naprosté většině ženu, což je logické i vzhledem k fyzickým dispozicím) nadále se s násilníkem stýkat a v nařízených intervalech mu dokonce předávat i případné společné dítě. Jen těžko si asi nezasvěcený člověk dokáže představit, co to musí pro matku znamenat, když má předat to nejcennější, co má, do rukou člověka, který je třeba i několik let fyzicky nebo psychicky týral a u kterého tak má zcela oprávněné obavy, že v tom může pokračovat skrze dítě.

K tomuto nám dovolte poznámku, že jako obvykle si takového článku v médiích prvně všímají ti, u kterých je minimálně podezření, že se sami takového jednání dopouštěli. Typicky otcovští aktivisté, sdružující se na několika známých prootcovských webech, propagujících například střídavou péči, což je jeden z nástrojů, jak nadále udržet kontrolu nad obětí domácího násilí. Tohoto článku si povšimnul i jeden z předních otcovských aktivistů, který se sám chlubí, že jako jeden z mála dosáhl odebrání dítěte ve věku pod 3 roky matce, domova dítěti a donucení jej pravidelně se stěhovat mezi matkou a otcem, Petr Cihlář.

Na svém blogu v článku: OnaDnes neseriozně o násilí na ženách napadá portál OnaDnes, že si vymýšlí a v podstatě, že domácí násilí na ženách téměř neexistuje a většina případů je smyšlených. Nejvíce napadá jako obvykle organizaci ProFem, která obětem domácím násilníků bezplatně pomáhá a dostává na to dotace, což jistě nikomu normálně uvažujícímu nemůže vadit, protože oběť domácího násilí je často i finančně zcela závislá na násilníkovi a nemá možnost pomoci si sama. Dále tvrdí, že pachateli domácího násilí jsou stejně tak ženy, jako muži, což je zřejmě pravda, ale v poměru k pachatelství mužů je počet domácích násilnic naprosto zanedbatelný. Také uvádí jako důkaz smyšlenosti většiny případů domácího násilí skutečnost, že u soudů se neobjevují důkazy proti násilníkům ve formě nahrávek ze skrytých miniaturních kamer a mikrofonů, které jsou dnes běžně dostupné. Pan Cihlář tím ukazuje naprostou neznalost problematiky (i když dle našeho názoru je to spíše záměrná manipulace veřejným míněním), protože zcela přehlíží tu největší zákeřnost domácího násilí ve formě psychického týrání. Ta spočívá právě v manipulaci oběti do pocitu viny, ve kterém setrvává i dlouhé roky zdánlivě dobrovolně a nemá ani pomyšlení na možnost útěku a pořizování důkazů proti násilníkovi. Přes tu "dobrovolnost" oběť velmi trpí a teprve nějaký opravdu silný podnět ji dokáže probrat z podřízenosti a vyburcovat k pokusu o útěk. A tady už na pořizování důkazů není prostor. Pan Cihlář také opomněl i obvyklou finanční závislost oběti na pachateli a tedy nemožnost obstarat si potřebné špionážní prostředky. Ostatně která žena má tušení, že něco takového lze dnes běžně koupit a která s takovým přístrojem umí zacházet? Toto je opět jen pohled ze strany svobodně konajícího a technicky zdatného muže, nikoliv zastrašené a omezované ženy - oběti domácího násilí. Také konkrétní případy, které se dostávají k našemu sdružení, jsou výmluvným důkazem, že pan Cihlář nemá pravdu v tom, že většina násilí je smyšlená a že poměr mužů a žen, které jej páchají, je vyrovnaný. Přímo se nabízí použít klasické lidové rčení "potrefená husa nejvíc kejhá".

Jen pro ilustraci musíme dodat, že sám Petr Cihlář, autor onoho silně manipulativního blogu byl v době vyhrocených sporů s manželkou policií vykázán z domu na celý měsíc, jak sám veřejně přiznal na semináři o střídavé péči na parlamentní půdě a tento úkon policie jistě nedělá jen tak bez důvodu na zdvořilou žádost oběti. Je tedy otázkou, jestli takový člověk má vůbec morální právo vyjadřovat se kriticky k organizacím pomáhajícím obětem domácího násilí. Dále podotýkáme, že Petr Cihlář pod svým blogem na iDnes již nějakou dobu záměrně neotevírá diskuze, aby nemusel obhajovat své vadné a snadno vyvratitelné názory a pouze poskytuje odkaz na jakousi vlastní diskuzi, kterou má plně pod kontrolou a na rozdíl od diskuze na iDnes ji může upravovat k obrazu svému.

Chceme tedy jen připomenout vážnost a rozšířenost tohoto problému, který je však většinou skrytý a pokud již se o něm napíše, někteří aktivisté se jej snaží všemožně bagatelizovat.

Děkujeme za pozornost.

DODATEK: V reakci na nesmyslná tvrzení p. Cihláře a některých pisatelů v naší diskuzi o tom, že domácí násilí je vyrovnané mezi muži a ženami údajně proto, že žena prý má stejnou možnost od násilného partnera odejít, přidáváme odkaz na aktuální případ, který se právě objevil v médiích: Týraná žena vytáhla dítě z autosedačky a utekla od partnera, který naprosto přesně vystihuje to, co jsme napsali už výše a situaci, do jaké se nikdy muž nemůže dostat a stát se tak obětí domácího násilí.

Je to naprosto typický příklad proměny dobrého manžela v tyrana a normální ženy v oběť. Zákeřnost takového týrání spočívá v tom, že přichází velmi pomalu a plíživě, aniž by žena, pozdější oběť, zaregistrovala, že se děje něco špatného do té doby, než už je pozdě. Postup je typický, tyran nejprve začne nenápadně izolovat oběť od okolí omezováním styků s kamarádkami, později i rodinou a nakonec dokončuje naprostou izolaci oběti zákazem docházení do zaměstnání nebo i na nákupy bez jeho doprovodu. Mezi tím neustále své oběti vysvětluje (důrazně, někdy i fyzicky), že je to vlastně její chyba a je to pro její dobro, až oběť naprosto podlehne pocitu vlastní viny, čímž je zbavena jakékoliv snahy uniknout. Ta naprostá izolace vede i k tomu, že se oběť stává na tyranovi zcela závislá i finančně, takže její případný odchod od tyrana je zase o něco složitější, zvlášť pokud oběť nemá možnost se například vrátit k rodičům. K zabránění úniku bývají často využívány výhrůžky vzhledem k dětem: "jestli odejdeš, počítej s tím, že o děti přijdeš, podívej se, jaká jsi troska bez peněz a psychicky nemocná". Oběť takto zmanipulovaná do pocitu viny a prakticky zcela závislá na pachateli je ve většině případů neschopná si sama pomoci a ze vztahu odejít a pokud se to podaří, je to obvykle teprve v případě, že násilí překročí určitou mez nebo zásahem další osoby. Mnoho obětí ale uniknout nedokáže a končí třeba i na psychiatrii, v alkoholismu nebo sebevraždou, protože jinou možnost úniku prostě už ve svém stavu nevidí. Jak je vidět, obhájci otcovských práv vědomě lžou, když tvrdí, že žena má větší nebo alespoň stejnou možnost od násilníka odejít. Žádný muž (až na výjimky, které si označení muž ani nezaslouží) se nenechá vmanipulovat do takové závislosti na případné tyrance, aby nechal situaci dojít tak daleko. O vyrovnaném poměru týraných žen a mužů nemůže být ani řeč.