Domácí násilí Fiktivní blogy?

Fiktivní blogy?

Domácí násilí

Od nového roku se zřejmě z čtenářských sekcí idnes.cz stává pobočka otcovských webů. Zejména v blozích se objevily nové profily (obvykle ženské), které publikují články, které jakoby přímo vypadly z otcovských webů. Je pro nás jen velmi těžko uvěřitelné, že se za profily skrývají skutečné ženy nebo dokonce matky a publikují podobné názory. Ostatně za vše mluví odkazy na blogy hlavních otcovských aktivistů, které se v těchto článcích pravidelně objevují.

V jednom z článků "paní" Hurtové nás přímo praštil do očí odstavec, jenž by nikdy nemohla napsat žena, která se jen vzdáleně setkala s podobnými případy, ač sama tvrdí, že ano. Popisuje stav, kdy otec je násilník a dále viz. citace

Troufám si tvrdit, že i v podobně postižené rodině může být a úspěchem praktikována střídavá péče a že může být dokonce prevencí dalších problémů. Násilník totiž často chce pokračovat ve svém týrání oběti a když nemůže ublížit fyzicky, zkouší to přes děti. Pak přijdou na řadu různé únosy, nerespektování rozhodnutí soudu, neplacení výživného, neustálé tahanice o děti a soudní pře. Kdežto když tento člověk musí své úsilí věnovat něčemu tak pozitivnímu, jako je osobní každodenní péče o děti, je tímto jakoby odzbrojen, je nucen dodržovat předem domluvené a může to konečně přinést zklidnění  tolik potřebné pro děti. V takovýchto a podobných případech však musí odvést 100% práci všechny příslušné orgány - soudci, policie, sociání pracovníci, psychologové, poradny pro rodinu, mediátoři... Nic nesmí být přehlédnuto nebo zanedbáno. Za chyby se tu totiž může platit životem.

Co tím vlastně chtěla autorka (autor) říct? Zřejmě to, že vůbec nevadí, že otec mlátil ženu, třeba i před dítětem, ale pokud nesáhne přímo na dítě a chce střídavku, je to přece "úžasný táta". Zcela jistě tak dává dítěti výborný příklad, jak se v budoucnu chovat k ženám, a proto je třeba mu dítě dávat co nejčastěji. To že psychologové považují domácí násilí před dítětem za obrovské trauma, to nepovažuje za důležité. Stejně tak ani to, že oběť násilníka je tak nucena proti své vůli udržovat s násilníkem kontakt. Asi totéž, jako by oběť loupežného přepadení byla nucena se dlouhodobě stýkat s pachatelem, tvářit se, že se nic nestalo a ještě s ním sdílet nějakou cennou věc. To si opravdu autorka přeje?

Myslíme, že sama autorka (i když velmi pochybujeme, že je skutečným autorem textu) se zde usvědčuje z toho, že podobnou situaci nikdy neviděla ani z rychlíku, natož ji v blízkém okolí zažila. Jinak by velmi dobře věděla, že pokud je dítě svěřeno přes nesouhlas jednoho z rodičů do střídavé péče, konflikty jen a pouze narůstají z jednoduchého důvodu. Oba mají stejnou váhu rozhodnutí a ty budou v případě násilníků vždy přesně protichůdná rozhodnutí matky. OSPODy, Policie i soudy budou zavaleny nekonečnou hromadou spisů a jediným únikem je dosažení plnoletosti dítěte. Každý dobře ví, že ani žádná firma nemůže fungovat se dvěma šéfy, z nichž každý drží podíl 50%. Proto se podíly ve firmách často dělí na 49 a 51%, nikdy přesně na polovinu, protože tím se zamezí neřešitelným neshodám. Vidíme to sami na několika dost otřesných případech, se kterými se na nás zoufalé matky obracejí, ve kterých uklidnění takové situace nastalo jedině tím, že soud konečně rozhodl v zájmu dítěte a svěřil jej do péče jednoho rodiče nebo až dítě dosáhlo plnoletosti. Nařízená střídavá péče bez dohody rodičů totiž nedokázala nic jiného, než zafixovat tento traumatizující stav pro zúčastněné dítě.

Za pozornost rozhodně stojí přečtení celého článku i diskuze pod ním zde:

http://hurtova.blog.idnes.cz/c/240576/Naservirovat-nasilnikovi.html

Uvést autorku do reality se pod článkem snaží jedna diskutérka, která si říká Mama Kami:

Možná jste jen naivní a já se za to na vás nezlobím. Jen bych doporučila více studovat tuto problematiku. Internet je plný studií na téma "viktimologie". Tato se zabývá jak osobnostmi násilníků, tak následky pro jejich oběti. Hlavně bych doporučila ke studiu pojem "druhotná viktimizace". A co se týče nějakých dohod s násilníky na čemkoli, je zapotřebí si uvědomit, že kdyby s takovýmito lidmi byla jakákoli domluva možná, fenomén domácího násilí by vlastně vůbec neexistoval.

Na což jí pravděpodobná "autorka" odpovídá:

Když už jste tak sečtělá, jak tedy řešit situaci, kdy se dejme tomu otec dopouští násilí "pouze" na matce? Ale děti má rád a má o ně zájem?

Další diskutérku jménem Astrudina ( i nás, když jsme to četli), to málem porazilo:

Vy snad nejste v pořádku?
CO se stane, když se otec dopouští násilí "jen" na matce? Děti to nevědí, děti vždy, když chce matku týrat, někam pošle? Ne, takže děti to vědí a bojí se ho. Matka se s ním kvůli tomu rozvede. Je to tedy rozvod z jeho viny, kdyby se k ženě choval normálně, nemusel být sám.
A teď si začne brát děti, které netýral? A co většina těchto násilníků udělá? Začne ženu týrat přes děti - viz pan. F. Matku pomlouvají (máma je K..., d...., tahá se s chlapama atd), děti se jich bojí ještě víc a nechtějí k nim chodit. A teď tito tyrani trumfují - střídavka!!!

Uvedení do reality nejspíš selhalo, tady diskuse na toto téma raději končí.

Na téma domácího násilí naráží ještě na jiném místě diskutér Miska Kvakin, který dělá, že nechápe podstatu násilí:

Myslíte, že střídavku vyžadují právě násilníci? A proč by to, proboha, dělali? Máte k tomu nějaké relevantní podklady, údaje? Násilníci jsou obvykle sobci, co nejsou ochotni se o někoho starat, protože mají rádi především sebe. Takoví své děti zanedbávají normálně, nevyžadují žádný kontakt, natož aby si je uvázali na krk při střídavce. A jak Vás vůbec napadlo házet zrovna střídavky mezi násilníky? Nejsou to naopak otcové, kteří se snaží ochránit své děti před jejich obvykle nekvalitními matkami; normální ženské totiž s pouštěním dětí k jejich otci - nemyslím střídavku -nedělají problémy. A manželé takových žen střídavku ani nevyžadují, naopak, jsou rádi, že o to hlavní se postará ex.

A Mama Kami opět vysvětluje:

Oni násilníci střídavku vyžadují, aby své expartnerce dali najevo "já si s tebou můžu dělat, co chci. mě se tak lehce nezbavíš". Dítě pak svěří ve "svém" období svojí matce nebo další oběti. Popřípadě toto období stráví tlakem na dítě "tvoje máma je k..., d..., ona za všechn může, řekni, že je tvoje máma p..." a podobně. Při takovýchto aktivitách totiž dosahují uspokojení téměř stejného jako když mlátí ženu.

Z dalšího pokračování diskuse je vidět, snaha o vysvětlování byla zbytečná.

Vážená  paní Hurtová, ačkoliv nikdy nepřejeme nikomu nic zlého, ve Vašem případě bychom vážně docela rádi viděli, jestli byste podobně psala, kdybyste měla smůlu na násilného partnera, dostala od něj párkrát pořádně "přes hubu". A jestli byste potom běžela na soud dát žádost o rozvod a ještě celá nadšená z "úžasného táty" dala rovnou návrh na svěření malého dítěte do střídavé péče. Opravdu chcete čtenářům toto namluvit???

 

 

Dokonce už i u dětí:

Jak je vidět, propagátoři střídavé péče za každou cenu neznají mezí a dokonce už šíří svá "moudra" prostřednictvím dětských webů. Viz:

http://alik.idnes.cz/rozvod-rodicu-horor-nebo-pohadka-s-dobrym-koncem-f60-/alik-alikoviny.asp?c=A111227_221302_alik-alikoviny_jtr

Za zmínku stojí pár citací:

a tak nás svěřili do střídavé péče. A najednou se z taťky a mamky stali docela přátelé, protože někdy, když nás mamka či taťka převáží k tomu druhému, dají si kafe a popovídají si.

Toto je bohužel v přímém rozporu s tím, co vidíme dnes a denně na případech lidí, co se na nás obrátí, i co se dočteme jinde, kde střídavá péče naopak konflikty posiluje. Pokud se rodiče na střídavé péči sami nedomluví, je uvedený závěr nereálný.

nebo:

že jsme rádi s taťkou i s mamkou, protože jsme rádi všude. S taťkovou přítelkyní (nyní už manželkou) jsme kamarádi a s mamčiným přítelem (manželem) jsme také kamarádi, ale spíše praktičtí než povídací.

Toto je zase v přímém rozporu s vyjádřením dětí, které takovou situaci zažily. Speciálně jim vadí noví partneři rodičů a speciálně jim vadí, že musí být všude, nebo-li nejsou nikde doma a pořád jen čekají, až se postěhují k tátovi a tam zase čekají, až se postěhují zpět. Opět se tak ideální situace může výjimečně stát, když se rodiče sami domluví na střídavé péči, ale při svěření dětí do střídavé péče při konfliktech rodičů, kterými začíná uvedený příběh, je tento závěr jen pohádkou.

Již jen kvůli těmto dvěma citacím nevěříme tomu, že autorem je dítě žijící ve střídavé péči. Alespoň ne nařízené soudně.

Víme, že existují výjimky, kdy jsou rodiče rozumní, komunikují spolu a na střídavé péči se dohodnou spolu s dětmi, potom to však vůbec nemusí řešit soudy. Pokud do toho ale soud musí zasáhnout, je to vždy spolehlivý indikátor, že tady střídavá péče není v pořádku.

Myslíme si, že provozovatelé idnes.cz by měli trochu více dohlížet na vyváženost názorů a zejména lépe ověřovat, kdo a pod jakou identitou přispívá. Jinak by se z jejich čtenářských sekcí mohla velmi rychle stát pobočka otcovských webů a o to snad idnes.cz nestojí.